Sicko

Když na konci filmu ve Washingtonu odchází Michael Moore zády ke kameře s košem svých spodků, které v hlavním městě hodlá vyprat, nabízí tak klíč k chápání svého posledního počinu a zároveň prozrazuje jeho největší slabinu: pere domácí špinavé prádlo na veřejnosti. Proč by vlastně mělo okolní svět zajímat, že americký systém zdravotní péče není dobrý, protože si 50 milionů občanů nemůže dovolit žádné zdravotní pojištění a zbytek až na výjimky většinou nemá nárok na žádné, byť trochu nadstandardní služby? Ovlivňuje to nějak celosvětovou politiku v oblasti zbraní a ropy, o níž Moore vyprávěl ve svých předchozích filmech?

V tomto je se Sickem největší potíž pro neamerického diváka. Z naříkavého výčtu osobních lidských tragédií či naopak až černěhumorných anekdot vysvítá příliš jednoduchá myšlenková linie: v USA je to špatně a všude jinde je lépe, dokonce i na Kubě, kam až jsme to klesli? Moore si přitom rozhodně nepokládá rétorické otázky, ale provádí interpelační apel. Zjevně chce donutit politiky, aby něco dělali a zapomněli na dělení „pravicového“ a „levicového“ světonázoru: v nemoci jsme si všichni rovni. Je přitom natolik naštvaný a zoufalý, že kolikrát zapomene na svůj smysl pro humor (jakoby po čase vždy musí „nahodit řemen“ nějakou legrační montáží) a občas ztratí jakékoli zábrany při vychvalování alternativních systémů zdravotnictví.

Z podoby filmu, využívající velmi účinné práce s komickou, dojemnou či národně typizovanou hudbou, lze odečíst, že Moore není naiva a že dokonce velmi dobře chápe, co to je skutečná propaganda (viz pasáž o „socialistické medicíně“ z úst Ronalda Reagana, z dob, kdy ještě nebyl prezidentem). Sám k ní však neklesne: Sicko je jistě dost jednostranné a monotónní, ale není hloupé. Můžeme ovšem předpokládat, že běžný americký občan umí vždy rozlišovat, kdy Moore nadsazuje a kdy mluví vážně? Ve chvíli, kdy se rozjedeme do Francie, našinec nejspíš ví, že tahle země stávkařů a lajdáků nutně potřebuje méně sociálních jistot, protože se jinak ekonomicky zhroutí. Ale Moore Francii v pobaveném rozpoložení líčí jako ráj na Zemi. Nehledě na to, že přitom odhalí jistý zdroj, proč USA tak rády očerňují Francii: politici se tam dost bojí občanů a nikoli občané státu.

Výlet na Kubu pak už patří do řádu happeningu a provokace. Moore sebere několik lidí trpících zdravotními následky z dobrovolnických prací po tragédii 11. září a vyjede s nimi ilegálně nejprve na Guantanamo, kde mají teroristi vynikající lékařskou péči, a pak přímo do Havany, kde jsou nakonec trpící ošetřeni zdarma. Zavilý antisocialita by nejspíš zvolal: měli tomu režisérovi dát mokrý hadr na hlavu, neb mozek vychvalující kubánský systém zdravotnictví nad cokoli jiného, byť možná v mnoha ohledech nefunkčního, musí být chorý! Jenomže i zde Mooreovi nejde o nic jiného než o další stereotyp: Kuba není říše zla a lidé tu kupodivu nehoří vůči Americe nenávistí. Navíc, stejně jako v Bowling for Columbine, autor dosáhl reálného výsledku: poprvé se podařilo prosadit, aby v řetězci supermarketů nebyly prodávány náboje, a nyní byli nemocní léčeni a opravdu se jim pomohlo. Tento samaritánský rozměr Mooreovy filmařiny vychází z křesťanských ideálů a to, že je přitom nutné spojit se i se samotným čertem (Fidelem Castrem), je víceméně roztomilý paradox a důkaz složitosti dnešní doby.