Mír s tuleni

Na tomto těžko zařaditelném filmu odzbrojuje přinejmenším upřímnost a nevinnost, s jakou se jeho autoři pouštějí do filozofického tématu vztahu člověka a přírody. S jakousi školáckou, až dětskou naivitou mísí spoustu obrazových a zvukových vzorků, od televizních zpráv o lachtanu Gastonovi přes archivní záběry z moře a pobřeží, animace tuleně pod peřinou, subjektivní kamerou točené home video z tramvaje až po proslovy filozofa Stanislava Komárka či výňatky z Čapkovy Války s mloky čtené Karlem Högerem atd.

Volné asociativní spoje mezi těmito střípky dávají tušit, že máme co do činění s českou školou hravého dokumentu a že se nedočkáme ucelené výpovědi. Zatímco ovšem třeba filmy Karla Vachka točené podle podobného klíče si znesnadňují svůj příjem u publika „kmetovsky zarputilou“ optikou, Mír s tuleni vyhlíží přívětivěji; téměř tu až dojímá nadšení mladého režiséra, jenž v sobě s klopotnou artikulací objevuje myslitele a spasitele světa. Snímku se tedy vlastně nechci vysmívat, neboť přistupuji na jeho bezelstnou otevřenost.

Od návštěvy zapadlých art kin vás – milí čtenáři – neodrazuji, pouze bych na autory vznesl pár otázek: Proč film, který dokáže odhalit nesmyslnost a kýčovitost mýtu o útěku Gastona za svobodou, sám zůstává v okouzlení nad táákhle roztomilými ploutvonožci? Proč každá informace není podrobena zkoumavému protipohledu a proč se občas jenom naslouchá, např. sebevzhlíživě ušlechtilým blábolům provinčního italského režiséra, že by chtěl natočil pokračování Sladkého života s tuleni?