Invaze

Psychiatrička Carol Bennellová nade vše miluje synka Olivera, jehož duševní rovnováhu těžce poznamenal její nedávný rozvod. Není tedy divu, že se jí příliš nechce vyhovět přání odcizeného bývalého manžela Tuckera, aby Oliver nějaký čas pobýval u něj. Zvlášť když se stav její pacientky Wendy radikálně zhoršil (tvrdí, že její manžel není jejím manželem), média překypují zprávami o záhadné virové epidemii, státní zdravotnictví se nečekaně rychle vytasilo s podivnou vakcínou a stále víc lidí kolem se chová nějak divně. Nač chodit kolem horké kaše – s troskami raketoplánu Patriot se na Zemi dostal poťouchlý mimozemský organismus, který během spánkové fáze REM radikálně mění lidskou DNA, takže se nakažený jedinec ráno probudí coby čiperná součást jakési mimozemské entity. Navenek se od originálu neliší, chodí však toporně, jeho oči postrádají lesk a jeho chování jakékoli emoce. A chce všechny předělat k obrazu svému a nastolit světový mír.

Carol zjišťuje, že její exmanžel – vědec z vládní zdravotnické organizace EPA – se stal jednou z prvních obětí invaze. Zatímco svět kolem rychle mutuje a všechny vlády světa překotně uzavírají mír, pokouší se psychiatrička nezešílet, neusnout, aby se sama neproměnila, zachovat dokonalý make-up a ze spárů bývalého partnera-stvůry zachránit synka. A také se motat do cesty svému kamarádovi Benovi, kterému kupodivu nepodlehla, přestože vypadá jako Daniel Craig, a který se spolu s narychlo sestaveným vědeckým týmem pokouší invazi čelit objevením skutečné protilátky.

Nepočítáme-li krátkodechý televizní seriál Invasion z let 2005–06, je Invaze už čtvrtou verzí románu Jacka Finneyho (1955). Motiv „lupičů těl“ – podobně jako série o „živých mrtvých“ – nachází zjevně živnou půdu v každé politicky napjaté době, kdy si obavami z vnitřního nepřítele natlakované podvědomí americké společnosti žádá neškodné odvzdušnění. Paralelu mezi 50. léty, kdy béčková sci-fi odrážela obavy z „rudého nebezpečí“ komunismu, a současností s jejími obavami z terorismu potvrzuje remake Války světů, Invaze i horlivě připravovaná Moucha. Potíž je v tom, že ne každý má schopnost udělat z ryzí „béčkové“ látky dynamický moderní blockbuster. Ve studiu Warner Bros. tedy hodně hazardovali, když si remake Invaze lupičů těl s herecky nadstandardně schopným obsazením (Kidmanová, tehdejší adept na Bonda Craig a Jeremy Northam) objednali u začínajícího scenáristy Davea Kajganicha a v USA debutujícího německého režiséra Olivera Hirschbiegela (Pád Třetí říše, Experiment).

Výsledek, realizovaný na podzim 2005, v kině nikdy neuvidíte. Vzniklo prý pomalé, temné, atmosférické dílko s minimem zvláštních efektů (při těch se asi spoléhalo hlavně na lynchovského výtvarníka Jacka Fiska) – pročež studio odložilo premiéru a narychlo najalo bratry Wachowské, aby filmu dodali akčnější, a tudíž komerčnější vzhled, a coby výpomoc posléze angažovalo i Johna McTeaguea (jako asistent režie pracoval na pokračováních Matrixu a režíroval V jako Vendeta). Výsledkem je filmová obluda bizarnější než kosmickým slizem nakažený chudák, mutující během spánku v cosi, co je a zároveň není on sám.

Psychohoror filozofující o odcizenosti současného světa, akční sci-fi o útočících slizkých hnusácích – či snad thriller o citově nevyrovnané psychiatričce? – tak devastuje váš divácký životní prostor nesoudržnou atmosférou, naivitou, nelogičností a žánrovou bezradností a připomíná nejspíš jiný nedávný pokus o adaptaci „paranoidní“ předlohy – přetrapného dickovského Impostora. Plnohodnotnou součástí vašeho diváckého rozptýlení pak budiž hádání, které scény natočil ambiciózní „umělec“ Hirschbiegel a které dodatečně najatí řemeslníci, pokoušející se marně dodat jeho materiálu dynamičnost záběry na rozhicované výfuky aut. (Návod ke hře: Dá se to prý rozlišit podle paruky Kidmanové v dodané metráži.)

Zajímavostí Invaze zůstává (vedle postav českých manželů, ruského diplomata a prostoduchého motivu globálního míru, který je prý „mimozemsky“ vzdálen lidské přirozenosti) herecké obsazení. Všechnu vaši pozornost nejspíš absorbuje roboticky krásná a zaujatě angažovaná Kidmanová, jež znovu zviditelňuje svou zálibu v závažném tématu partnerského odcizení oděného do podoby žánrové podívané. Invaze však dopadla nesrovnatelně hůř než jiné remaky, kterým propůjčila své herecké charizma – Amenábarova duchařina Ti druzí (2001) či Ozova hororová komedie Stepfordské paničky (2004). Vnímat Invazi jako odpověď Kidmanové Tomu Cruiseovi na Válku světů (již občas nepřehlédnutelně připomíná) by však znamenalo snažit se dávat hloupý smysl něčemu, co smysl naprosto postrádá.