30 dní dlouhá noc

Barrow je to úplně nejsevernější městečko v Americe. Leží na Aljašce, dobrých 320 kilometrů za polárním kruhem, 324 dní v roce je tam teplota pod bodem mrazu, a když 18. listopadu padesát minut po poledni zmizí slunce za horizontem, nevyjde až do     24. ledna, tedy plných 67 dní. Této zajímavosti (což je slovo, za nějž by mě v tom šíleném marastu místní nejspíš bacili tuleněm) si před pár lety všiml Steve Niles, řekl si, že by Barrow přece bylo ideálním turistickým místem pro bandičku upírů, a s Benem Templesmithem na tohle téma zplodili comics (vydaný i u nás). Comics drsný, nekompromisní, svébytně stylizovaný a obecně vzato velmi dobrý. Dobrou zprávou je, že filmové adaptaci z produkce Sama Raimiho se téměř podařilo tuto úroveň udržet.

Děj je prostinký. Zatímco při posledním slunečném dnu před třicetidenní temnotou (přijatelná licence, 67 dní dlouhá noc by neznělo tak dobře) většina usedlíků odjíždí do světlých krajin, šerif Eben Oleson (Josh Hartnett) si láme hlavu s tím, kteří rošťáci tu likvidují mobily a vraždí psy a co ve městě dělá jeho nastávající bývalá, požárnice Stella (Melissa Georgeová). Do toho se objeví podivín (Ben Foster), prorokující všem zkázu. Pak padne tma a přijde zkáza. Konkrétně upíří smečka v čele s podivně charizmatickým Marlowem (Danny Huston). Následují veliké hody, doprovody, po nichž zůstane jen hrstka ukrytých přeživších, pod šerifovým vedením rozklepaně přemítajících, jak se dožít ještě hodně, hodně vzdáleného rozbřesku...

Nechybělo až tak mnoho, aby si 30 dní dlouhá noc mohla nárokovat místo mezi nejsladší žánrovou smetánkou. Pomohlo by zásadnější obsazení – všichni včetně Joshe Hartnetta jsou zcela solidní, ale nikdo skutečně výjimečný (i když stále zajímavější Danny Huston k tomu má občas nakročeno) – a především čistší scenáristická práce. Comics jsem četl a některé provedené změny (nebojte, nejsou to žádná vyložená zvěrstva) příliš nechápu. Například Olesonovi oproti předloze nejsou hluboce zamilovaným manželským párem, ale zatrpklíky před rozvodem. Jejich znovusbližování 1) je  docela klišé, 2) většinu filmu umenšuje „strach o nejmilovanější osobu“, ovšem scenáristům zřejmě supluje cosi jako vývoj postav. Toho je tu ale potřeba minimálně, konkrétnímu příběhu by víc slušel co nejpřímější tah na bránu. Místo toho byl ale přetepán do podivně arytmické podoby, v níž tu jakoby chybí scéna, ondy zase přebývá věta a celkový drajv místo „rovnou za nosem“ občas cukne „přískokem našikmo“. Tolik na téma, proč 30 dní dlouhá noc není geniální. Teď o tom, proč je fakt dobrá.

David Slade (V pasti) je výtečný realizátor s mimořádným okem a moc hezky se mu daří využívat, ale nezneužívat moderní technologie. Pomalejší scény, evokující mlžně snovou poetiku comicsu, hojně nasazují netradiční kamerové filtry a digitální triky, ale výsledek nepůsobí jako exhibice či odosobnělá – byť sebepůsobivější – stylizace  a` la 300: Bitva u Thermopyl, nýbrž efektivně vykresluje místo, kde je „něco divně“, i když se vám zrovna do obličeje nezubí zubatá. Akční a žrací scény jsou bleskové, dravé a nápadité (obzvlášť ten několikavteřinový letecký záběr pouličního maxiteroru si časem na DVD hodlám pečlivě prostudovat) a upíři z dílny slavných Novozélanďanů WETA mají originální design, pravděpodobně inspirovaný mongoloidními rockery na speedu.

30 dní... je poctivý monstrhoror, hrdě ležící, bdící někde mezi Carpenterovou Věcí a Cameronovými Vetřelci. Máte-li tyhle krvavé hamburgery rádi, vězte, že chutnější v kinech pěkných pár let nebyl.