Import Export

Před několika lety bylo poměrně hodně diváků znechuceno Psími dny. Snad proto, že rakouský ráj na zemi, k němuž jsme po revoluci vzhlíželi, byl vylíčen jako země odpudivých pervertů a pověstná čistota vysvitla jako betonová prázdnota. Psí dny byly nestravitelným soustem už jenom proto, že z nich prýštil čiročirý nihilismus. 

V samotném Rakousku měl snímek ale překvapivý komerční úspěch a režisér Ulrich Seidl se přiklonil k tomu, že své podivné „aranžované dokumenty“ bude napříště po vzoru Psích dnů koncipovat a prezentovat více jako „hrané filmy“. Import/Export nemusí nijak „přitápět“ a vyrábět ještě větší dusno, nevybírá si ani co nejbizarnější exempláře lidské rasy, jak bylo leckdy vyčítáno Psím dnům.

Hrdiny jsou protentokrát celkem normální lidé, kterým se bez jejich velkého přičinění děje cosi, kvůli čemu s nimi můžeme i soucítit. Film, bez toho, aby obsahoval jedinou pasáž, v níž by se otevřeně moralizovalo či mudrovalo nad smyslem života, vyznívá jako celospolečenská obžaloba systému, kde se lidé vlivem předsudků a nadvlády peněz nad city nemohou odlepit ode dna a začít lépe žít. V jedné dějové linii mladá Ukrajinka Olga imigruje do Rakouska za prací a projde si sledem ponižujících povolání od au pair až po uklízečku v nemocničním oddělení pro přestárlé; v druhé dějové linii naopak mladík Pauli a jeho otčím Michael jedou na „Východ“ instalovat automaty na žvýkačky a přitom si vyhodit z kopýtka. Pokaždé přichází poznání, že my, obyvatelé západního světa (kam dnes s Rakouskem patříme), považujeme Východ za svou kolonii, v níž jsou pro nás všichni její obyvatelé barbaři, otroci a děvky.

V zájmu nezobecňování je však třeba přiznat, že Pauli sice vyhlíží jako potetovaný tvrďák se zálibou v boxu a bojových psech, ale přece jen je v něm – na rozdíl od taťky – zbytek jakési základní důstojnosti a hrdosti, která mu velí neponižovat se tím, že budu ponižovat ostatní.

„Klasická umělecká depka“, řeknete si. A máte pravdu jen napůl. Je to depka a strašná, ale nic klasického na ní není. Seidl je totiž filmař neobyčejně moderní a originální. V každé následující scéně uchvacuje tím, že nás nutí znovu promýšlet vztah mezi fikcí a autenticitou, už jenom tím, že „dokumentární kvalitu“ nestaví na roztřeseném obraze, ale převážně statických vytříbených kompozicích chladných a „olezlých“ barev.

Import/Export působí tak realisticky (přestože to je fabulace), až v nás klíčí pochybnost, že to nemůže být pravda, respektive, že takovýto film nemohl vzniknout za normálních podmínek. Z velké části se tu vypráví o vykořisťování a přitom nás mnohokrát napadne, zda nebyli zneužiti i aktéři na place, neherci i komparz. Jenomže tyto myšlenky nás zpětně vedou k faktu, že k tomu, abychom pochopili, jak nás prostředí a různé instituce proměňují ve věci a automaty, se stejně do značné míry musí chovat i film.

Seidlovi jde o to soustředit se na věc samu, ne o ní hezky zaobaleně vyprávět. Sled událostí nepodávat jako dějovou strukturu s pointou, ale nechat nás srovnávat dvě kontrastní linie, které se nikdy neprotnou. Dva světy, které se míjejí, jsou od sebe navzájem izolované a uvnitř sebe odcizené od jakéhokoli vyššího smyslu. „Ti nahoře“ jsou slepí, „ti dole“ odříznutí. Nahlédneme do zákulisí erotických videochatů, pohlédneme do tváře smrti dementně breptajících důchodců upoutaných na lůžko a vyslechneme si v rámci školení uklízeček přednášku o tom, jakým kartáčkem se mají v jakém směru čistit vycpaným liškám zuby.

Seidl dílem inscenuje a dílem pouze spontánně zachycuje výjevy, z nichž divákům není dobře po těle a snadno jim dojde, proč Hitler pocházel právě z Rakouska. Kombinace pocitů nadřazenosti, na povrchu pěstované maloměšťácké morálky, poslušného byrokratického smýšlení, mánie po pořádku, vzývání hrubé síly, pohrdání slabými, sexualita chápaná především jako nástroj dominance a ovládání ostatních, a k tomu ty příšerné lidové popěvky.

Import/Export je (v pozitivním duchu) otřesný zážitek, který ani po dlouhé době nelze vyhnat z hlavy. Je to film takové síly, čistoty a průraznosti, až to vyvolává otázky, proč se neumíme zbavit zlozvyku zneužívat pořád dokola bavičské tváře a neumíme se na sebe podívat tak nemilosrdným objektivem, jako to umějí naši nejbližší neslovanští příbuzní, s nimiž máme tolik společného…?