Šťastné míle

Pobřeží západní Austrálie, 1990. Indonéská rybářská bárka na pláži tajně vysazuje uprchlíky z Iráku a Kambodže. Místo slíbené zastávky autobusu do Perthu však na hrstku mužů za vysokou pobřežní dunou čeká poušť... Nedůvěřivý irácký inženýr Youssif, indonéský smolařský krejčí Ramelan a kambodžský mladík Arun, který doufá v Perthu najít svého nikdy nepoznaného bílého otce, se však v zájmu přežití nakonec dají dohromady a vypraví se za vidinou blízké civilizace společně. Každý má jinou představu o tom, jak se dostat z bryndy, takže se neustále hašteří. Víc než smrti se však obávají vojáků, kteří by je jistojistě chytili, zbili a deportovali zpět do jejich neútulných domovin.

Uprchlíci netuší, že vysloužilý seržant O’Shane a jeho podřízení, kteří v zaprášeném džípu s posilou chlazených piv v drahocenném chladicím boxu neúmorně křižují poušť, je nehodlají zatknout, ale zachránit jim život. Od nejbližší „skutečné“ civilizace je totiž dělí smrtících 1500 mil...

Prostinký příběh založený na motivu cesty a prvku nedorozumění je režijním debutem čtyřiačtyřicetiletého Michaela Jamese Rowlanda a neomylně si získal diváky na filmovém festivalu v Sydney a okouzlil i porotu na MFF v Karlových Varech (která mu přiřkla Zvláštní cenu za režii). Okouzlí i vás, pokud skousnete, že tu nehrají žádní známí herci, dialogy nejsou nabité drsně vtipnými hláškami, a pokud jde o akci, je vlastně dost svérázná. I na tu nádhernou australskou pustinu se můžete podívat v nějakém přírodopisném dokumentu.

Šťastné míle jsou totiž dalším z řady těch pěkných „malých“ snímků způsobujících divákům radost. Zůstávají příjemnou komedií, i když vyprávějí „vážný“ příběh o intoleranci, jež lidi rozděluje. Rowland (s plným vědomím tradice australské road movie od Šíleného Maxe, Walkabout, Dobrodružství Priscilly, královny pouště třeba k Rabbit-Proof Fence) zůstává lakonicky zřetelný: navzájem si pomáhat je úplně normální. Žádné hrdinství, patos a výjimečnost. Cílem není samotná cesta, ale to, co čeká na jejím konci – civilizace, která je po dlouhé době zase v nějakém filmu „dobrá“. Zlo (protože i na to hrdinové narazí) je důsledně potrestáno a ti slušní a činorodí jsou naopak odměněni – ne poklady či polibky, ale takovým tím dobrým pocitem, který máte třeba v okamžiku, kdy za sebou zavíráte kůlnu plnou čerstvě naštípaného dřeva. Ve Šťastných mílích – v tom, jak jsou vyprávěny a natočeny – je zkrátka něco blahodárně zdravého.