Poslední plavky

Jarda Kuchař (Čtvrtníček) je tlučhuba, vyžírka a hajzlík převlečený za kamaráda. Rok co rok pronajímá svůj pražský byt ilegálním přistěhovalcům a léto tráví u vody ve svém unaveném baru s exotickým názvem Tropicana, kde vykořisťuje  a ponižuje místního prosťáčka Kamila (Josef Polášek). Kromě věčného handrkování se s místním rybářem Vrtílkem (Rudolf Hrušínský), kterému před dvěma lety přejel psa, je to vlastně jediná zábava, kterou tu má. Nádherné jezero uprostřed vinic totiž leží mimo zájem kohokoliv dalšího a nic nepomáhá ani Jardova tvůrčí práce s dopravním značením na nedaleké silnici, která sem letos zavála jen ťunťu antropologa (Pavel Šimčík) a jeho afektovanou samičku (Magdalena Sidonová). Že by stojatými vodami tohoto poněkud nešťastného léta zahýbal aspoň digitální stín jakési podvodní příšery nevídaných rozměrů?

Dovedu si představit, že krátký film Přirozená smrt režiséra Michala Krajňáka, který byl předobrazem Posledních plavek, mohl mít svůj půvab, poezii a vtip. Jeho nafouknutí na celovečerní formát se však ukázalo krajně nešťastným. Ještě se tak dá mluvit o nějaké, byť vlažné expozici. Jakmile se ale kecy, kecy, kecičky Petra Čtvrtníčka omrzí a plachost zbloudilé laně Josefa Poláška ustrne na vývojovém stupni zkamenělého kamzíka, příběh umře. A to doslova. Herci přecházejí sem a tam, občas i popoběhnou a zakřičí, ale neděje se prakticky nic. Znovunastartovat příběh nedokážou ani nečekané příjezdy Kuchařovy dospělé dcery či samcoidního rybáře v podání Jiřího Lábuse. První nedá filmu vůbec nic (kromě reklamy jednoho z mnoha a mnoha sponzorů, pěkně vypnuté na prsou), druhý jen pár fórků ve stylu one man show. Spíš rozvleklé než ospalé tempo vyprávění nezachraňuje ani relativně akční finále, které v rytmu hlasitě rychlé hudby na břeh vyvrhne latexové něco s unaveně mrkajícím očkem.

 Vrtílek v jednu chvíli křičí jako smyslů zbavený: „Sežeru, vyseru a pak zase sežeru,“ což je věta, která může hned dvojím způsobem posloužit jako klíč k filmu. Dovedu si představit situaci, kdyby tato drsně sprostá slovní triáda s hrdelním r vtrhla na plátno jako drtivý šrapnel a kino skutečně odbourala. Ovšem je-li stejně jako v Posledních plavkách vyřvávána neustále dokola, nejenže ztrácí svůj komický potenciál, ale naopak se velmi rychle stává trapnou.

Sentenci „Sežeru, vyseru a pak zase sežeru“ lze naroubovat i na scénář, který je neumělým recyklátem skutečných mistrů. Tam kde má Menzelovo (a Vančurovo) Rozmarné léto své vnitřní napětí, poetiku a myšlenku a zdánlivá ospalost je hluboce promyšleným klíčem k celému vyprávění, tam se v Posledních plavkách pere forma s obsahem, tedy abych byl přesnější, tam se nepere nic s ničím. Vyprávění je stejně tak bezzubé jako bezbřehé, scenáristé zůstali na pokraji myšlenky toho, co by tak jako mohli asi chtít, a režisér, často až příliš ústupný silným hereckým individualitám, se snaživě, nicméně marně snaží z této vody vůbec něco uvařit. Jenže to byl dost možná úkol, který by nezvládli ani vyhlášenější kuchařští mistři.

P. S.: Výjimečným tak činí tento film jedině fakt, že nese copyright roku 2008, ačkoliv se v kinech promítá už od začátku listopadu 2007.