Na druhé straně

Nejat Atsu je prototypem etablovaného tureckého imigranta (učí německou literaturu na univerzitě v Hamburku) a šokuje ho, že jeho ovdovělý otec Ali chce žít s tureckou prostitutkou Yeter. Když stařec milenku v opilosti zabije, odjede Nejat do Turecka s nejasnou představou splatit nevyrovnatelný dluh Yeteřině dceři Ayten. Ta ovšem kvůli svým teroristickým aktivitám mezitím zkouší imigrovat do Německa, kde sváže svůj bouřlivý život s lesbickou rebelkou Lotte a její matkou Susann. Osudy šestice postav dvou generací se kříží i míjejí. Jak rozetnout bludný kruh nesmiřitelnosti a násilí?

Německý režisér tureckého původu Fatih Akin (ceněné Proti zdi) osudy svých hrdinů spřádá kolem motivu smrti, ale jde mu o způsoby, jak pojmout život. Drama Na druhé straně přitom připomíná díla Alejandra Gonzáleze I~nárritua: také Akin totiž vrací do hry témata zločinu, trestu a odpuštění v souvislosti s aktem vykoupení, jenž se z ateistické západní společnosti jaksi vytratil. Využívá tedy takových módních prvků, jako jsou politicky korektní pohled na multikulturní otázku a epizodická stavba vykloubená z časové posloupnosti, jež „morální“ kauzalitou provazuje postavy z různých částí světa. Tento model přitom režisér aplikoval na vlastní kulturní okruh s obratností padělatele-umělce, jehož výrobek je v jistém směru dokonalejší než originál.

Součástí modelu (z nějž těžily I~nárrituův Babel či Haggisovo Crash) bývá ideologie: Akin nám tedy vypráví o chladnoucí a duchaprázdné západní civilizaci, již by mohl vyléčit návrat k „přirozeným“ kořenům, společným všem bez rozdílu věku, národnosti či přesvědčení. Součástí těchto kořenů je i náboženská víra (finále filmu se odehrává během svátku Eid al-Adha vázaného na muslimskou variantu příběhu o Abrahámovi, jehož víru bůh zkoušel příkazem obětovat vlastního syna).

I když se neobejde bez výpadu proti Evropské unii, pokouší se idealista Akin harmonizovat nesmiřitelné protiklady: vystupuje proti násilí a přimlouvá se za jejich mírumilovnou a trpělivě pozvolnou změnu (dvakrát se tu cituje z Nejatovy přednášky o Gö-theově odsudku revoluce). Bez kapky tradicionalistického násilí se ovšem neobešel ani on ve svém filmu, když nechal Nejata prozřít prostřednictvím tří ženských obětí (vedle Yeter a Lotte i Susann, již chladnokrevně kvůli zpovykané, hystericky sobecké dceři a její teroristické milence vypudí z jejího útulného středoevropského bezpečí do nevypočitatelného Istanbulu). 

Akinův film nadarmo nedostal cenu za scénář v Cannes: jakmile pochopíte mechanismus jeho příběhu (jehož rozjezdu jistě odpustíte rozvláčnost), pohltí vás nejen citově coby „lidský“ příběh, ale zabaví také jako hra s křížícími se a prostupujícími se motivy. Jistě přitom oceníte, že se tu nehraje podpásovka s doslovností a citovým vyděračstvím. A nepochybně oceníte i herecké výkony (i když nikdo nemá na charizmatickou veteránku Hannu Schygullaovou). Teď zbývá jen čekat, jak si Na druhou stranu povede na druhé straně oceánu: Německo ho totiž navrhlo jako svého kandidáta na Oscara.