Crash Road

Veronika udělá maturitu jen díky vydírání oplzlého profesora, ta „skutečná“ však na ni teprve čeká. Na krku má smrt přítele své alkoholické matky, policii, hnusáka vymáhajícího otčímův dluh i vlastní sen o „létání“. Ten nenaplňuje ani během výjezdu z rodného velkoměsta: nachází jen další muže a ženy, kteří ji chtějí zbít a zneužít...

Film Kryštofa Hanzlíka (Poslední přesun, Do nebíčka) si má tématem a klipovou formou získat mladé diváky, jimž „nenápadně“ cpe do hlavy poselství o tom, že by měli svůj osud aktivně utvářet. Od úvodního citátu z Chestertona po hrátky s hasičskou stříkačkou ve finále je film přehlídkou postav, jež mudrují, dovolují mudrujícím autorům kritizovat sexistickou, xenofobní a obojakou českou společnost, ale hlavně se vrhají na hrdinku, připomínající jakousi českou Angeliku, markýzu andělů. Také ona totiž s panenskou neústupností proklamuje svůj morální kredit, přičemž si svým vzhledem a chováním koleduje o zprznění. Tomu však bohužel s ohledem na cílovou skupinu diváků uniká, čímž film zbavuje zbytku potenciální zajímavosti. Zůstává nevyváženě afektovaná podívaná, jež je místy nechtěně směšná (já jsem ocenila zvlášť „muzikálovou scénu“ na E55). Případné „poselství“ pak celkem spolehlivě zastiňuje (sebe)prezentace Agáty Hanychové. Režisér si s ní pohrává opatrně jako s oblíbenou hračkou, takže o autenticitě, jakou nabízejí tematicky obdobné protagonistky Pusinek, nemůže být řeč. Z Hanychové v roli devatenáctileté naivky neústrojně čiší její vlastní dospělá zkušenost, hraje však přece o chlup lépe než Paris Hiltonová, s níž ji srovnává bulvár. I tak to není nic moc, a pokud tuhle celebritku nezbožňujete, na film nechoďte.

„Každý z nás má v sobě svůj Crash Road,“ tvrdí prý Kryštof Hanzlík. Jsem zděšena…