Barbarství nelze porazit barbarstvím, spravedlivá válka je iluze a čistý boj nelze vést s rukama od krve. Idealista v nesnázích Benoit Magimel ve válečném dramatu z bojů o nezávislost Alžírska.
Alžírsko, červen 1959, kdesi v Kabylii. Válka je generálka na peklo, do kterého mohou vstoupit i ti, kteří jsou živí. Buď v ní zemřou, nebo v nich bude mnohé zabito. A ti, co přežijí, musejí počítat s tím, že budou jiní, protože tahle mrcha je změní ke svému, prohnilému obrazu.
Poručík Terrien sem přijel nahradit padlého velitele francouzské jednotky, s kterou prožije věci, o nichž předtím nevěřil, že mohou existovat. Čekají ho tu mise ve skalnatých soutěskách, kde loví povstalci z Fronty národního osvobození, salvy z kulometných hnízd i zrádné výstřely odstřelovačů, exploze napalmových náloží a pronikavý puch sežehnutých těl. Čekají ho tu vyvražděné vesnice a francouzští vojáci s amputovanými varlaty v ústech, služba v zakázaném sektoru, kde každý střílí na každého, a také drásavé výslechy, kdy teprve při sto deseti voltech v rozkroku už nikdo nemá sílu lhát. Zažije tu vánoční projekci padlého kameramana, umírání vojáků, kterým velel, i noční sóla na trubku zpitého veterána z Indočíny seržanta Dougnaca. A na krátký okamžik pocítí cosi jako údiv při setkání s kulkou, neboť pro každého je tu někde (řečeno brutální parafrází Malého prince) kulka, která byla ulita právě pro něj…
Zatímco Rusové dokola ekranizují Velkou vlasteneckou a Hollywoood neúnavně provětrává vietnamské trauma, Francie je vůči své alžírské zkušenosti rezervovanější. Zřejmě nejznámějším opusem na toto téma je akční, drastický, autentický a také na Oscara nominovaný snímek Itala Gilla Pontecorva Bitva o Alžír (1966). Uplynulo téměř půl století a dvaačtyřicetiletý Florent Emilio Siri (Vosí hnízdo, Rukojmí) si splnil dávné přání a pustil se v podobném stylu do stejné látky.
Točil v Maroku podle dokumentární knihy Patricka Rotmana, s nímž se spojil i při psaní scénáře, založeného na mozaikovitém sledu sekvencí z bojových misí a konfrontaci dvou kontrastních postav. Idealisty poručíka Terriena (Ben^oit Magimel/Pianistka) a pragmatického seržanta Dougnaca (Albert Dupontel/Příliš dlouhé zásnuby), přičemž o něco výmluvnější je Dupontelova přímočará profesionalita než Magimelova okázalá nevinnost. Narativní technika, založená na Coltellacciově válečně krajinářské kameře a slušných hereckých výkonech tandemu Magimel–Dupontel, však postrádá osobitější příběh, který sluší i pseudodokumentárnímu retrostylu. Celek tak působí spíše jako sled obrazů z občanské války, do kterého dodal Rotman faktografii a Siri formu (byť na obsah mohl tlačit při tvorbě scénáře, storyboardu, natáčení i finální práci ve střižně). A když předpověditelný děj, řídký jako oka na maskovacích sítích, korunuje triviálně pointovaný závěr, je zřejmé, že procenta, která jdou při hodnocení dolů, má na svědomí hlavně scénář (za atmosféru a dobře nasnímané bojové scény si příznivci válečných dramat mohou něco přičíst).
Mezi nepřáteli je kontrastní snímek, v němž ty, kteří v roce 1943 společně bojovali u Monte Cassina, rozdělil zápas za nezávislost a boj za Francii. Jsou mezi nimi nevinní se špinavýma rukama i takoví normální zabijáci, ti, co vlastně nevědí, kam patří, i ti, kteří tu vedou svoji soukromou válku. Ztraceni uprostřed skalnatých hor, nepoučitelného světa a spleti vlastních nejistot. Sdílet s nimi tento pocit je neradostně pronikavé, ale pořád lepší, než když zůstanete (jak se nezřídka stává) filmem vůbec nezasaženi.
| premiéra: 22.11.2007 | originální název: L' Ennemi intime | distributor: Bioscop |
podrobnosti: IMDb