Královna Alžběta: Zlatý věk

Píše se rok 1585. V Anglii už sedmadvacet let Alžběta I. pevně třímá otěže moci a udržuje honosný obraz „panenské královny“, což ji vlastně stále ještě docela baví. Na vládkyni protestantské země však stále víc doléhá tlak převážně katolické Evropy. Španělský král Filip II. jen hledá záminku k otevřenému konfliktu. Sebevražednou podporu nachází i u skotské královny Marie Stuartovny, katoličky, již její královská sestřenka vězní, ale nemůže zadusit její touhu po anglickém trůnu, podpořenou existencí potomka-následníka.

Alžběta navzdory naléhání svého nejoddanějšího a  nejobratnějšího rádce Francise Walsinghama myšlenku na potomka odmítá brát vážně – už proto, že si neumí představit muže, který by si dokázal získat její úctu i srdce. Alespoň do chvíle, kdy se u dvora objevuje Walter Raleigh – šlechtic s pověstí piráta, duší básníka a odvahou dobyvatele (a v neposlední řadě s laskavýma očima a ucházejícíma nohama). Z Nového světa nepřivezl jen takové divné lahůdky jako brambory a tabák, ale i závan svobody, dobrodružství a mužné jistoty. Alžběta zatouží si Raleigha připoutat: stává se jejím oblíbencem, adresátem nejvyšších dvorských poct. Ovšem byť je možná jediným mužem, jehož ještě může milovat, nikdy jí nebude oficiálně roven. Alžběta mu tedy nastrkuje do cesty svou krásnou dvorní dámu a jmenovkyni Bess. Raleigh tak podléhá prostoduše poddajné dívce i její chytré, silné, nedotknutelné paní, jež mu v okamžicích slabosti odkrývá, jak je ve skutečnosti zranitelná a vyděšená… A má proč: katolická intrika ji málem stojí život, takže nechá popravit jako spoluvinici svou sestřenku Marii – načež se obrovské španělské loďstvo rozjede k bílým útesům doverským.

Ano, a někde tady se příběh filmu Královna Alžběta: Zlatý věk překlopí v anonymní klon Pirátů z Karibiku: Raleigh v hrdinné rozhalence v čele nepočetného anglického loďstva vyráží na moře, aby uchránil obě ženy svého života. V téhle chvíli je ovšem samozřejmě jedno, že i středoškoláci prskají smíchy, protože předváděné události nemají mnoho společného s  historickou pravdou. Jde už jen o to v palbě děl, sténání raněných a vlání Alžbětiných draperií  protlačit vyprávění k jakémukoli konci... Ale snad abych to raději vzala od začátku.

Královna Alžběta Shekhara Kapura se před devíti lety stala příkladem malého britského filmu, který se dokázal vyšvihnout mezi divácké hity a zadělat si na sedm Oscarů (a jednoho – za masky – získat).

Nápad natočit pokračování tedy nepůsobil nelogicky. V kinech momentálně vládnou „historické“ filmy typu 300: Bitva u Thermopyl, jež neusilují o historickou věrnost, ale o podívanou, mísící chlapskou akci s kapkou povinné romantiky a horou vizuálních atrakcí. Což znamená , že „přemýšlivé“ filmy typu první Alžběty či Goyových přízraků, opřené o fakta a charaktery, proti nim působí nudně a staticky. 

Na pojetí historie jako popcornu není nic špatného: trpí jen malá skupinka fanoušků historické pravdy. Vše je ovšem v pořádku jen tehdy, když si autoři jdou za svým a nepředstírají kupříkladu, že chtějí nejen nezávazně bavit, ale i poeticky mudrovat o osudu panovnice zmítané mezi veřejnou rolí a intimními city a nabízet bezostyšně zmatenou politickou paralelu k současnosti. Což všechno tvůrci Královny Alžběty: Zlatého věku dělají, přičemž zadusávají do země kredit, jehož dosáhli svým předchozím filmem. Nejde přitom o žádný násilný „přesun“ z evropské produkce do hollywoodské, film natočil tentýž režisér (který si mezitím do filmografie přidal nikoli špatná Čtyři pírka – zkoušku cti/2002) a podílel se na něm tentýž britský scenárista Michael Hirst (k němu se ovšem přidal William Nicholson/Gladiátor). Druhá Alžběta přitom rve srdce drastickou nevyvážeností, když se ze slibného „interiérového“ dramatu, jakoby přímo navazujícího na první film (byť děj dělí třicet let), nečekaně láme do výpravné akční podívané. Ani jedna z linií přitom nemá prostor se rozvinout: přes-tože dvouhodinová metráž nyní působí přemrštěně, lze si film představit o hodinu delší jen v bláhové v naději, že by v něm bylo méně prvoplánových hovadin. 

Disproporci samozřejmě nepřehluší finální bitva, jež je místy až nechtěně komická, neboť navzdory přívalu idiotsky „velkorysých“ zvláštních efektů neodbytně připomíná pokus o setkání Sandokana a Bessonovy Johanky z Arku. Tuto veskrze trapnou část vyprávění samozřejmě nijak nezušlechtí prapodivný nápad alespoň vizuálně narazit historickou situaci na kopyto aktuálního politického modelu: Alžběta si ohnivě zařeční ve jménu čehosi jako svobody a demokracie, zatímco na její západně civilizovanou (protestantskou) Anglii se valí „arabsky“ přičmoudlé hordy (katolických!) Španělů, družně mumlajících temnou modlitbu v nebezpečně neznámém jazyce (latina!). Kdyby ne tohle, dorazí vás Jordi Molla` coby paskřivý španělský král Filip II., po jehož boku capká jako postavička z béčkového hororu zachmuřená malá infantka žmoulající panenku v podobě nenáviděné Alžběty. Ostatně všichni papeženci (snad až na Marii Stuartovnu) vypadají jaksi „divně“, jako by se naznačovalo, že v alžbětinské Anglii je každý katolík (rozuměj: muslim) potenciálním nepřítelem. Zkrátka Velká Británie podporuje prezidenta Bushe.

Mnoho však není v pořádku ani v pomyslné první části filmu, odvíjející se jako komorní psychologické drama, šikovně a dost originálně opřené o milostný trojúhelník Raleigha a „dvou Alžbět“. I zde však autoři tápou, když v panické hrůze ze statičnosti pořád kamsi spěchají a brání hercům prohloubit dialog či vůbec navázat kontakt. Ojedinělá je tak vtipná scéna audience s přehlídkou nápadníků, ústící v Raleighovu prezentaci „jeho“ Virginie, či slibné slovní přestřelky zamilovávajícího se páru. Vše posléze definitivně zvadne pod tíhou divadelně velkých gest kamery a výpravy. Samotným okázale nádherným kostýmům Alexandry Byrneové (oscarová nominace za první Alžbětu) či výpravě Guye Dyase přitom nelze nic vytknout. 

S likvidační režijní koncepcí však nezvládne bojovat ani Cate Blanchettová, jíž Královna Alžběta málem vynesla Oscara. Oduševnělá krása osmatřicetileté herečky se přitom pokorně ocitla ve službách ošklivé jedenapadesátileté hrdinky (Alžbětin dívčí lesk přitom připomíná retrospektiva z minulého filmu). Z jistě obdivuhodného výkonu Blanchettové lze ovšem zahlédnout jen cáry – nejen vinou „neprodyšné“ prezentace kostýmů a líčení, ale i nepochopitelné práce s kamerou. V těch dramaticky nejvděčnějších chvílích (např. okamžik sestřenčiny popravy) totiž kamera Remiho Adefarasina (nominace na Oscara za první Alžbětu) hrdinku jako na potvoru snímá odněkud ze stropu. Potenciálně citově drtivá scéna polibku se zase musí snímat nesmyslně přes obligátní plameny v krbu. Kapurova nepochopitelná nenávist k detailům má smysl snad jen v okamžiku, kdy nahou královnu před zrcadlem šmírujeme zpovzdálí za sloupem. Bližší pohled by totiž nutně prozradil, jak to její představitelce ve skutečnosti sluší.

Tak ošidně rozkývaný dramatický oblouk, jímž postava prochází (a jenž posléze nedůvtipně vplyne do kopie finále předchozího filmu), pak nepodepře ani hrdinčino patetické vlání na útesu nad rozbouřeným mořem. Blanchettové jako by bylo přímo bráněno pokusit se porovnat s jinými Alžbětami filmové a televizní historie – Sarah Bernhardtovou, Bette Davisovou, Helen Mirrenovou či Judi Denchovou.

Co naplat, že Geoffrey Rush hraje coby Walsingham jako vždycky úžasně a Samantha Mortonová jako Marie Stuartovna předvádí velký výkon na malé ploše. 

V ještě obtížnější pozici než Blanchettová je ovšem Clive Owen, jemuž to samozřejmě moc sluší, ale jehož obsazení nepřesáhlo rovinu „hollywoodské“ účelovosti (také v tom, že je o šest let starší než kolegyně, byť smutnou pravdou zůstává, že Raleigh byl skoro o dvacet let mladší než Alžběta). Zlatý věk připomíná, že Owen hrává skutečně dobře jen ve filmech dobrých režisérů. Zde se stihne jen romanticky culit v poklusu: jeho Raleigh nemá možnost dostát své úchvatné pověsti všestranného renesančního kavalíra. Nepomůže mu ani duchaprázdně roztomilá Bess Abbie Cornishové (Dobrý ročník), která co do charizmatu nesahá Blanchettové ani po kecky. Právě Owen tak může být oním příslovečným mátovým lístečkem, jenž definitivně dorazí ženskou část publika (ano, přiznávám, zatínala jsem zuby).

Alžběta I. je prý historickou postavou s rekordním počtem filmových biografií. Tohle je další z nich, žádné veledílo, ale hezky vypadající, zmatené, nevěrohodné vyprávěníčko. Když vypudíte z hlavy zbytky vzpomínek na to, co jste se učili ve škole, na báječnou první Alžbětu a na to, jak by tenhle film vypadal, kdyby nebylo různých kdyby, můžete se na tomhle nepodarku místy docela pobavit. O tom, že je to trochu málo, netřeba diskutovat – ale už jste někdy viděli ZESPODU plavat španělského bělouše v oceánu?