Sejmi je všechny

Pravidla téhle taškařice jsou jasná hned od první scény. Clive Owen alias pan Smith sedí na autobusové zastávce, pochmurně žvýkaje karotku, když okolo proběhne těhotná žena v evidentně podprůměrné náladě. Její příčina vzápětí dorazí v podobě pána, jenž své úmysly jasně naznačí zvoláním „seš mrtvá, čubko!“ a vydá se za ní  do temné uličky. Smith zakleje a s maximální neochotou oba následuje právě včas, aby zabránil humpolácké verzi císařského řezu. Zabije darebáka mrkví, leč vyhráno nemá. Ze všech koutů znenadání vyběhne nějakých patnáct dvacet po zuby ozbrojených zabijáků, pročež Smith příští minuty stráví tím, že je zkušeně odstřeluje, konejší maminku, odrodí puclíka, přestřelí pupeční šňůru a pokračuje v krasojízdě.

Teď, nějakých pět minut po začátku filmu, už budete mít jasno v tom, jestli jste vyhodili peníze za vstupenku na příšernou kravinu, nebo vás čeká náramně zábavná jízda – a tak či onak budete mít pravdu, neb následující necelá hodinka a půl (87 minut je tak akorát) se prakticky bez výjimek odehrává ve dvou stylizacích: úchylně šílené a šíleně úchylné. Smith se osiřelého děcka ujme, vyhledá pomoc DQ (Monica Bellucciová), prostitutky, ob-sluhující klienty, kteří se rádi nechávají kojit, a společně se pokoušejí zjistit, proč jdou škvrněti po krku ony evidentně nekonečné hordy grázlů, vedené špetičku nekrofilním exkonzultantem FBI Hertzem (jaksepatří přehrávající Paul Giamatti).

Scenárista a režisér Michael Davis není přímo nováček, ale zatím nenatočil nic, co by stálo za zmínku. Sejmi je všechny (původní název Shoot ‘Em Up je mimochodem terminus technicus z videoherního světa, v němž označuje žánr „střílečky“) byl dlouhá léta jeho vysněný projekt, ale teprve když jej rozkreslil do „showreelu“ o několika tisících obrázků, uchytil se u New Line Cinema... kde si teď nejspíš rvou vlasy, neboť výsledné tržby jsou v podstatě mizivé. Rozhodně jde ale o film předurčený v určitých kruzích ke zkultovnění. Odpustíte-li mi trivializaci, s níž se opřu o naše procentuální hodnocení, mohu konstatovat, že znám jak diváky, pro něž bude film na stovku, tak i ty, v jejichž očích budu naprostým bloudem, protože jsem nedal nulu.

Sejmi je všechny je film z rodu těch, které se moc dobře vyprávějí v hospodě (nebo ve škole) kamarádům – „... a pak skočí z mostu, prostřílí autu střešní okno, dopadne do sedadla a odjede...“, „... a pak vyskočí z letadla a je přestřelka při volným pádu...“, „... a pak $@%!#&%á s Monicou Bellucci a přitom postřílí deset chlapů, notykrávotosemčuměl!“ Jinak řečeno Davis-scenárista srší nápaditostí a estetikou třináctiletého nadšence – až odzbrojujícně upřímnou debilitou, do níž spadá i řada skutečně kouzelných průpovídek, z nichž mnohé by směle mohly soutěžit o titul nejtrapnější hlášky v dějinách anglického jazyka. Také je vidět, že je mu blízká asijská akce (při střílečkách s dítětem si nelze konkrétně nevzpomenout na

Wooův majstrštyk Hard Boiled) a obecná asijská filmová mentalita, v níž je normální mísit onen infantilní humor s těžkotonážní brutalitou. To je ale, upřímně řečeno, něco, co mi na ní nikdy moc nesedělo. Nemám při sledování grotesek (a Sejmi... je svého druhu groteskou, skrze Owenův karoten fetiš dokonce přímo odkazující ke králíku Bugsovi a spol.) rád, když z těch méně šťastných lidiček odstřikují decky krve. Pročež se hodlám ke kritičtější části recenze přenést pokud možno nenásilně.

Michael Davis je bohužel dost špatný režisér a vyprávět jeho film může být zábavnější než jej sledovat. V rukách schopnějšího točiče by tenhle scénář mohl být skutečnou jízdou, leč v praxi želbohu škobrtá někde kolem půli cesty. A mluvím o skutečně elementárních technických záležitostech, jako jsou úhly kamery, délky jednotlivých záběrů atd. Nejenže tu nenajdete invenci, ale bohužel ani solidní standard, ať už ve staromódním či moderním, videoklipovém, slova smyslu. Absurdnímu ději by slušely absurdní obrázky, leč Davis a jeho lidé většinou příliš nezvládají ani poskládat jednotlivé záběry v nějakém solidním rytmu. Rozhodně nepomáhá hudební složka, která je kromě bezvýrazného šumu Paula Haslingera poskládána především z hard rocku a heavy metalu, což je – příznivci příslušné muziky prominou, ale budou muset uznat – pro akční scény kulisa svou (ne)kadencí značně nevhodná.

Takže jít či nejít? Určitě na to jděte především pokud: a) Nevidíte nic špatného na poslední dekádě kariéry Stevena Seagala a J. C. Van Dammea. Má to děsný koule. b) Jste kinofilem intelektuálského typu, zabývajícím se akčním žánrem. Je to převelice zajímavé selhání. Určitě na to nechoďte, především pokud: a) Vyžadujete od filmů cokoli jako hodnotu či morální příčetnost. Je to obludné. b) Jste těhotná buddhistka. Ranila by vás mrkvice.