Skóruj!

Není špatné, když film pokládá otázky. Není lichotivé, když se zmůže jen na jednu. A je duševní zdraví ohrožující, zní-li ta otázka: Proč vůbec, či z jak velké dávky zkažené trávy mohl, v psychedelickém kolapsu zúčastněných, takový průjem vzniknout?

Smutný je osud pingpongového šampiona Randyho, kterému hajzl Feng zabil tatínka a on teď předvádí údery v programech druhořadých pajzlů. A právě tam ho vyhmátl agent FBI Rodriguez, který potřebuje hejla, jehož by infiltroval na Fengův pinčesový turnaj, kde se za každou zmrvenou smeč platí smrtí. Zabil mi tatínka, tak dostane do držky, řekl si Randy, vzal do ruky pálku mistra Wonga, přilepil žvejkačku na spodní stranu stolu a drtivými topspiny smázl Fengův podnik do kanálu.

Nikdy by mě nenapadlo, že také člověk (režisér Robert Ben Garant), který tvrdí, že jeho vzorem je Robert De Niro, může natočit tak stupidní a rozklížený slepenec, jakým Skóruj! je, jehož jedinou předností je originální záměr namixovat ping-pong a kung-fu do jednoho filmu (což tady ještě nebylo). Do jisté míry lze pochopit jen jeho scenáristu Thomase Lennona, který si v slaboduchém příběhu nezapomněl pro sebe napsat stupidní roli. A už vůbec není jasné, kdo  donutil majitele Oscara Christophera Walkena (Lovec jelenů), aby si načesal kohouta, oháněl se pingpongovou pálkou a tvářil jako dr. Fu Manchu po ledvinové kolice.

Jestli je tohle „komedie, která má koule“, jak drsně tvrdí slogan distributora – tak už má koule každý vůl.