Across the Universe

Jude sekne s prací v liverpoolských docích a vydá se do světa. S rebelantským synkem z dobré rodiny Maxem, který zase sekl se studiem, se ocitá v New Yorku, kde v 60. letech bije srdce světa nejhlasitěji. Součástí Judeova nového bohémského života se stává hlavně Maxova krásná sestra Lucy, černý kytarista Jo-Jo, který hraje a spí se začínající zpěvačkou Sadií, a Asiatka Prudence, která by se Sadií spát chtěla. Nejde tady ovšem jen o to, „kdo s kým“ – v klubech i na ulicích to vře a revoluci dělají nějakým způsobem všichni: hudební, jako Sadie s Jo-Joem, výtvarnou, jako Jude, politickou, jako Lucy. (Jen Max skončí jako voják ve vietnamské džungli…) Jak čas plyne, ukáže se, že vlastně přece jen jde o to, „kdo s kým“…

Muzikály nikdy nevyžadovaly originální a komplikované příběhy (spíš naopak). Byly však doby, kdy se neobešly bez originální hudby. Jenže – jak praví Beatles v písničce All You Need Is Love, „všechny písně už někdo proslavil“, což otevřelo cestu formě postmoderního muzikálu. Pětapadesátiletá Julie Taymorová (Titus, Frida, ale také úspěšná muzikálová inscenace Lvího krále na Broadwayi či Mozartovy Kouzelné flétny v Metropolitní opeře) vložila prst na tep doby a poprvé sáhla po originální látce. Tu jí nabídli scenáristé Dick Clement a Ian La Frenais (Commitments, Still Crazy – Pořád naplno, Spláchnutej). Klíčový byl nápad využít nejznámější písničky Beatles z let 1963–69 (ve filmu jich nakonec zazní třiatřicet!). Film tedy vznikal „na hotovou hudbu“ (nenápadné spojnice vytvořil manžel Taymorové Elliot Goldenthal/Oscar za Fridu), celkem logicky se odehrává v 60. letech a nabízí zároveň výlet „napříč vesmírem“ Beatles, takže si užijete spousty reminiscencí, třeba na obaly broučích alb. I jména většiny postav pocházejí z písniček Beatles, takže takové Hey, Jude působí naprosto přirozeně... Vedle Lucy (samozřejmě „na nebi s diamanty“) & spol. se tu mihne i Dr. Robert  (Bono ve zhuleném I Am the Walrus) či Mr. Kite (Eddie Izzard v „cirkusovém“ Being for the Benefit of Mr. Kite!).

Taymorová pracuje s takovou pietou a precizností, jako by se potýkala se Shakespearem. Odvaha jí však nechybí: mění zažitá aranžmá i osobu interpreta, dokonce v průběhu jedné skladby (Let It Be vyústí ve spirituál), pohlaví adresáta (I Want to Hold Your Hand zpívá lesbická roztleskávačka Prudence kolegyni) i kontexty (Strawberry Fields Forever jako apel proti válkám ve Vietnamu i Iráku). Mohla by to být pěkně umělá a nesoudržná podívaná, kdyby neokoukaní, autentičtí protagonisté tak dobře nezvládali přechody z „civilu“ do hudebních čísel (je to asi tím, že 90 % písní nazpívali „naživo“ na place). Film tak působí stejně spontánně jako Formanovy Vlasy, přičemž pojetím připomíná jak Luhrmannovo Moulin Rouge, tak  Branaghovu Marnou lásky snahu (tu ostatně následoval i „nehitovými“ tržbami). Pokud máte rádi Beatles, bude vám připadat přiměřená i víc než dvouhodinová metráž, kterou si Taymorová prosadila na producentech. A pokud soudíte, že všichni potřebují lásku - i „divné“ filmy – tak nemáte co řešit.