Chyťte doktora

Pokud jste (stejně jako já) dosud přistupovali k filmu Chyťte doktora s tím, že půjde buď o naprosto geniální dílo, jež zno-vu nakopne skomírající žánr české filmové komedie, nebo o totální propadák, který by se mohl stát zvrácenou ozdobou nejednoho pozdně ranního večírku klubu cinefilů, pak vás musím zklamat. Hodně divoce obsazená, trikově ambiciózní, řadu let anoncovaná (a přes-to stále netočená) komedie o jedné banální nevěře totiž nakonec uvízla někde na půli cesty.

Nejdřív ale zpravodajská povinnost: gynekolog Michal Goldberg (Malátný) má poněkud horší spaní. Kdyby ovšem tušil, co ho dnes čeká, tak by se nejspíš ani neprobudil. Protože to ale neví, tak se probudí. A hned třikrát. A pokaždé se jiným způsobem pokusí čelit faktu, že čeká dítě se svou milenkou Klárou (Vilhelmová), zatímco doma se stará manželka Jana (také Vilhelmová) o dítě jiné, jen o málo starší. V první variantě se rozhodne upřednostnit manželku, která uteče ke své mamince (Janžurová), ve druhé se vydá za milenkou, jejíž sousedkou je všetečná madame Serafine (Bláhová), a ve třetí... No, schválně, jak byste se rozhodli vy, milí muži? Například docent Weiss (Weiss) v televizním studiu, kam by měl aspoň v jedné z variant vyprávění dorazit i nepřízní osudu a aktivitou svých spermií stíhaný Goldberg, tvrdí, že lidstvo se znovu vrací k polygamii, a opírá se o statistiky, které říkají, že dvě třetiny mužů a víc než polovina žen jsou svým partnerům nevěrní. Podvratně šťouravou otázku, že tu matematicky něco nesedí, ledaže by si nevěrné ženy pěstovaly víc milenců najednou, nechávám milostivě stranou.

 Nejdřív sečtěme klady. Po všech letošních tajnostech, bestiářích a pusinkách, tu více tu méně pečlivě vykreslujících zranitelnost, hloubku a tajemnost ženské duše představuje nechytatelný doktor svěže nekorektní testosteronový průvan, jenž vrací všechny feministické spolky na začátek jejich snažení. Venkoncem marná není ani snaha nechat mužskou Lolu třikrát běžet o nenarozený život. Kdyby se námětu chopil nějaký schopný a zručný scenárista, dokážu si představit, že mohla vzniknout velmi slušná televizní komedie. Čímž jsme se plavmo dostali k nedostatkům.

Nevěra je sice téma banální, ale také v(d)ěčné a její podoby nekonečné. Potud tedy všechno v pořádku. Horší už je to s ambicí odvyprávět tři možná řešení nečekaných následků jedné takové nevěry v jednom filmu. Každá další verze musí být totiž jednak zrychlená a jednak nesmí opakovat už jednou viděné, aby nenudila, spíš naopak přinášet nové pointy do „starého“ příběhu. Scenárista Martin Dolenský si toho byl sice vědom a poctivě se o to snad i snažil, ale i tak se mu všechny linky, motivy a postavy vržené do prostoru první verzí neustále neposlušně rozbíhají a pletou pod nohy ve verzích dalších. Místo milimetrově položených nanovláken, skládajících rafinované a přece tak logické obrazce vidíme spíš řetízek háčkovaný žákem 6. třídy. Snažil se, ale líp to fakt nešlo. Ale na druhou stranu, na scenáristu-samouka to tak špatné vlastně není.

Horší je, že podobně si Dolenský stojí i v profesi, na kterou má oštemplovaný diplom (katedru režie na pražské FAMU absolvoval v ročníku s pusinkou Karin Babinskou a snowboarďákem Karlem Janákem, jemuž ve svém debutu svěřil roličku nešikovného ajťáka). Ukousl si větší sousto, než jaké byl schopný zvládnout, což je nejlépe patrné na scénách Vilhelmová–Janžurová nebo u etudy „Hádek na služebně“. Pokud jsou herci dostatečně disponovaní a režisér jim moc nepřekáží, dokážou i z takto spíš nahozeného než napsaného scénáře vykouzlit scény milé a někdy dokonce snad až velmi milé.

Ostatně, zůstává mi záhadou, co členy grantové komise Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie vedlo k tomu, že projekt podpořili víc než nadstandardními čtyřmi miliony korun. Domnívali se snad, že má blíž k zázraku než průšvihu? Takhle mu sice (konečně) umožnili, aby vznikl (léta předtím se chystal pod názvem Goldbergovy variace), zároveň ho ale vehnali do pasti „levné“ realizace. Vzhledem k trikové náročnosti některých scén (poklona pánům z UPP) se tvůrci nechtěli svazovat a stresovat drahým filmovým materiálem, a proto točili na HDTV. Televizní technologie (byť ta lepší) však na velká plátna multiplexů přináší až příliš mnoho zr(ně)ní, což u filmu, navíc explicitně stranícího mužům, prostě není dobře.

I tak ale musím zbaběle přiznat, že komedie Chyťte doktora na mé duši nezanechala žádné hlubší jizvy. Je to projekt, který si na nic nehraje, snaží se o ryze komerční, občas i docela hravou zábavu a jde do toho po hlavě, ať to stojí, co to stojí. Pavel Bém jako bitý taxikář, smrtelně vážný, byť šermující Luděk Sobota, Vladimír „Kyslík“ Javorský jako miláček žen a ragbyový hráč, žertovně padající Marek Vašut v čurdě roku... K tomu výrazově hodně malátný Michal Malátný, skvěle zhrzená a hystericky manželská Tatiana Vilhelmová, životem (s)jetá Iva Janžurová... To je taková divočina, že navzdory všem chybám, úletům, selháním, hluchým místům a nastavovaným koncům jsem se zas až tak nenudil a s odstupem jednoho dne nemůžu komedii Chyťte doktora hodnotit jinak než jako sympaticky drzou pankáčskou provokaci včetně toho filmařsko-literárního pseudonymu, pro který se režisér v titulcích rozhodl.