Persepolis

Marjane Satrapiové bylo devět, když se jejím životem přehnala revoluce. Protože se narodila v Íránu a byla to revoluce islámská, dosavadní relativní svobodu vytěsnil tvrdý totalitní režim, který brutálně změnil svět desetileté dívenky z pokrokové rodiny. Co si pomyslíte, když vás ve škole oddělí od kluků, donutí nosit šátek a papouškovat lži? Do-spělé okolí se přizpůsobuje v obavě o život a rodiče začnou řešit, co s prostořekou holkou v režimu likvidujícím všechny, kteří se mu znelíbí – a zakazuje dokonce poslouchat Iron Maiden... Rozhodnou se čtrnáctiletou Marjane poslat na francouzské lyceum do Vídně. Možná jí tím zachrání život, po několika letech se však dcera vrací domů se zlomeným srdcem, marně se pokouší přizpůsobit světu, který jí pohrdá už z její ženské podstaty, a nakonec se rozhoduje definitivně emigrovat do Francie...

Těžko říct, zda autorka autobiografické comicsové předlohy k filmu, Marjane Satrapiová, vyrůstala skutečně jen s kresleným seriálem o dialektickém materialismu. Její grafický román Persepolis nicméně získal řadu prestižních cen a byl přeložen do spousty jazyků včetně češtiny. Íránka žijící ve Francii je nakonec jako spolurežisérka a spoluscenáristka (s rovněž debutujícím Vincentem Paronnaudem). Grafický román si získal čtenáře černobílou, záměrně až dětsky úspornou podobou, korespondující se silným obsahem: spojuje tradici politického kresleného seriálu (např. Maus Arta Spiegelmana) s prvky autobiografického comicsu (např. American Splendor Harveyho Pekara, jenž se mimochodem dočkal hrané adaptace). Film zachovává originálu věrnost, byť je výtvarně „hladší“ a logičtější a používá různých technik – a svobodou dýchající scény z Francie (do nichž je vyprávění-retrospektiva rámováno) dokonce nabízí jako barevné. Přesto však vedle hollywoodských animovaných superpodívaných (i jiného francouzského černobílého experimentu – Renesance) působí jako poselství z jiného světa. Marjanin comicsový a filmový příběh je nejsilnější, když vypráví o dětství ve stínu muslimské totality a války s Irákem. Působivý obsah si však zachovává, i když nechává svou malou hrdinku dospět a přesazuje ji do ciziny.

Sekvence, v níž Marjane přehodnocuje svůj milostný vztah, je přitom stejně bolestně vtipná jako scéna, v níž si puberťačka Marji, oděná do pašované džínsky a najek model 1983, na černém trhu na Gándhího třídě pokoutně kupuje zakázané kazety, jako by to byly drogy, a pak se vylže ze smrtelně nebezpečného výpadu „strážkyní revoluce“...  

Je skvělé, že Persepolis vznikla, byť se nemohu zbavit podezření, že se s ní Francouzi ohánějí jen jako s dalším důkazem, že podporují stejnou měrou umělce s nejrůznějšími a často protikladnými osudy a politickými názory (a Satrapiová by se tak měla bez řečí zařadit třeba po bok Palestince Elii Suleimana).   

Persepolis není žádným dokonalým dílem, je však opakem kinematografie, jež sice zvládá „jak“, ale netuší „o čem“ vyprávět. Coby srdeční a protrpěná záležitost tak nemusí oslovit jen diváky, kteří vyrůstali v totalitním režimu. Pokud totiž baví, tak nikoli nemotorností a chabou elegancí, ale svou sebeironickou živostí. A pokud vhání slzy do očí, rozhodně nesouvisejí s povýšeneckým soucitem. Něčím z toho asi museli projít i porotci na MFF v Cannes, kteří filmu udělili zvláštní cenu... ale určitě tím neprošli úředníci íránské vlády, kteří proti filmu podali oficiální protest.