Beowulf

Rok 507 po Kristu, Dánsko. Král Hrothgar uctívá Ódina, nechává svou drsnou družinu vzpomínat na své hrdinské skutky, především na zabití draka Fafnira, protékat medovinu hrdlem a odtažitou královnu Wealthow zahřívat své stařecké lože. Veselý ryk z Hrothgarovy nové hodovní síně však v horách nedá spát netvoru Grendelovi a ten – přestože to má od své maminky zakázáno – podnikne proti hlučné lidské chásce krvavý výpad. Sužovaná země potřebuje hrdinu – a kdo by se hodil lépe než proslulý rek Beowulf, kterého k dánským břehům zrovna zahnala bouře?   

Beowulf nad Grendelem zvítězí, netvorova matka však žije a touží po pomstě. Beowulfa čeká ještě jeden boj – obtížnější, než si kdy dokázal představit. Boj, jenž mu přinese život plný trýzně ve stínu strašného tajemství – stejného, jaké skrýval Hrothgar. Paní horské jeskyně totiž v podobě svůdné krasavice dokáže zmámit i srdce hrdiny. Beowulf se tak nevrací do Hrothgarových síní s hlavou Grendelovy matky, ale jejího syna, nikdo se však neodváží zpochybnit jeho verzi – takže se stává novým králem a manželem krásné Wealthow. Léta plynou a vysoko v horách se naplňuje osud slavného hrdiny a neporazitelného krále Beowulfa, podvodníka, který má zdánlivě všechno na světě…

Zemeckis ve službách techniky

Je celkem jedno, nakolik jste znalí literární historie: jistě poznáte, že filmový příběh se razantně odchyluje od severského eposu, kde se nepochybuje o smyslu hrdinství a kde jsou vítězství i prohry jednoznačné a dobro a zlo lehce rozlišitelné: hrdinové jsou totiž krásní a dokonalí a nestvůry vně i uvnitř veskrze ohavné. Pokud jde o novou filmovou verzi Beowulfa (mezi ty starší se počítají třeba Beowulf: Král barbarů s Geraldem Butlerem či McTiernanovi Vikingové s Antoniem Banderasem), neznepokojí vás nejspíš nápaditá interpretace klasické látky, jako spíš setkání s filmovou podívanou, jež zároveň je a není hraným filmem.

Když jsem před třemi lety zírala na Polární expres, vnímala jsem ho jako další krok v ověřování nové technologie a těšila jsem se na film, v němž nebude počítačem zachycený herecký projev působit tak přízračně mechanickým dojmem. Robert Zemeckis patří v testování nových technologií k průkopníkům. „Vítězil“ v  80. letech ve sci-fi trilogii Návrat do budoucnosti i v komedii Falešná hra s králíkem Rogerem, kde „kreslouni“ na plátně spolužili s herci, a když se pak jeho Forrest Gump „potkával“ s prezidenty, naznačil, jak báječně a přitom nenápadně může digitální technika sloužit svému tvůrci.

Beowulf však v Zemeckisově filmografii znamená nezvykle zřetelnou prohru: ač byl cílem opak, dosud nezvládnutá technologie je tu zjevně nadřazena vypravěči. Drtivá většina akce – počínaje velkorysými scénami typu jízdy na drakovi a konče nejdrobnějšími gesty protagonistů – působí nepřirozeněji než ve většině nových videoher, a oči postav, jež připomínají i nepřipomínají známé hvězdy, jsou skelně prázdné. Co na tom, že některé scény musejí v IMAXu vypadat skutečně úchvatně, když se z filmu vytratila jakákoli režisérská osobitost? Když spočítáte, kolik znamenitých herců se pro tuhle digitální jízdu nechalo angažovat, brečeli byste vzteky.

Verze pro dospělé

Je přitom jasné, že tvůrcům nešlo o fotorealistický efekt, ale o stylizaci, jež by obraz jemně „povýšila“ na úroveň vyprávěného legendárního příběhu. Beowulf měl technologii „performance capture“ přestat testovat na dětech ve stylu Polárního expresu a vyprávět velký příběh dospělému publiku. Bez ohledu na odlišnosti technického provedení se tak měl zařadit mezi módní fantaskní podívané „větší než život“ – na jedné straně vedle 300: Bitvy u Thermopyl, na druhé vedle Pána prstenů, Star Wars či Eragona (jejichž předlohy se mimochodem eposem o Beowulfovi více či méně inspirovaly). Už tak ambiciozní nápad zaštítilo rozhodnutí zfilmovat scénář Neila Gaimana a Rogera Avaryho, který čekal na realizaci plných deset let. Spojení Zemeckise a Gaimana vypadalo velmi slibně: oba dva se totiž vystříhají banalit a jejich písečkem bývá naopak odvážná, inteligentní a přitom chytlavá hra s konvencemi.

Hrdinovy intimní partie

Gaimanova účast slibovala poetický, nepřeslazený a přitom velmi lidský pohled na chybujícího hrdinu uvízlého v pasti vlastní legendy. Takový věrohodný gaimanovský protagonista se objevil – navzdory všem kompromisům – v Hvězdném prachu, v Beowulfovi ho však nenajdete. A není to jen chyba „hollywoodizace“ scénáře, během níž se scenáristé museli vzdát krve, krutosti i neslušných slov (jestli vás zajímá, jak celou věc viděl sám Gaiman, přečtěte si třeba novelu Vládce glenu ze sbírky Křehké věci). Pokud přeslechnete polopatické šplechty typu „Čas hrdinů skončil – my lidé jsme teď monstra“, filmový Beowulf je se svou podvratnou koncepcí hrdinství pořád ještě nadstandardně zajímavý a gaimanovské vnímání světa bude pro spisovatelovy fanoušky poměrně zřetelné…

Jenže ať se digitalizovaný Ray Winstone coby Beowulf chmuří sebemužněji, působí neživotněji než hejno motomuch bzučících na okně v pixarovských Autech. K soucitu s ním se skrz neprodyšnou digitální clonu neprobijete. Váš bezradný pohled pak utkví na zrůdném, ubožáckém Grendelovi prostě proto, že na Crispinu Gloverovi zapracovali animátoři výrazněji než na jeho lidských protihráčích. Začnete tedy Grendelovi v souboji zaujatě fandit, zvlášť poté, co ho nahý Beowulf začne brutálně masakrovat a co autoři s komickou důsledností hájí před vaším pohledem jeho intimní partie. Grendel pak bohužel opustí vyprávění digitálníma nohama napřed a vám nezbývá než zamáčknout nedigitální slzu.

Je možná příznačné, jak často tvůrci hledí na své hrdiny z nadhledu božího oka. Nedokazují nám tak jen to, jaká kouzla dokáže digitálně „osvobozená“ kamera, ale i to, že svou technologii považují za „božskou“ – přestože vypravěč nebo postava, s jejímž pohledem bychom se mohli ztotožnit, ve filmu zoufale chybí. Je opravdu škoda, že Robert Zemeckis tak rád experimentuje: jako hraný film by Beowulf mohl být opravdu strhující.