Americký gangster

Frank Lucas se vypracoval z negramotného černošského kluka v pravou ruku svého otcovského mentora Bumpyho Johnsona. Po šéfově smrti přebírá obchod, zavádí modernější metody, neváhá vycestovat až k dodavatelům zboží do Asie, aby zákazníkům nabídl nejvyšší kvalitu za nízkou cenu. Jako všemi respektovaný moderní byznysmen navazuje kontakty s konkurencí, přičemž nezapomíná v neděli provázet do kostela svou starou maminku, již přestěhoval do luxusního „plantážnického“ sídla, udržovat dobré vztahy s bratry, kteří mu pomáhají v obchodě, a zůstávat věrný manželce Evě. Jediná potíž je v tom, že oslnivě bohatý, výstředně elegantní a médii zbožňovaný Frank je chladnokrevný, brutální zločinec podnikající v heroinu. Má na svědomí tisíce lidí, a protože se píše ­konec 60. a začátek 70. let, své zboží pašuje do USA prostřednictvím ­armádních zásilek s rakvemi vojáků padlých ve Vietnamu.

Richie Roberts je bezvýznamný, upocený, mizerně oblečený židovský polda z New Jersey živící se rozkopáváním dveří do podezřelých brlohů, nekonečným sledováním podezřelých a honičkami ve špinavých uličkách. Po nocích studuje právo, ale nezdá se, že by mu to k něčemu bylo. Na tomhle outsiderovi je zajímavá snad jen jeho neúplatnost, jež mu spolehlivě zajišťuje nenávist kolegů. Nijak si jí necení ani jeho manželka Laurie, zvlášť když ví, že ji muž zdaleka nepodvádí jen se svou prací. Zatímco Frank ztělesňuje americký sen, Richie je chodící noční můrou o neúspěchu... Tihle dva se nemohou nikdy setkat, pokud existují zákony sociální či estetické spravedlosti či pouhá pravidla zdravovědy (vždyť první žije ukázkově vzorným životem, zatímco druhý hulí jako fabrika a topí se v kofeinu). Jenže pak Richieho úplatný parťák Rivera skončí v márnici po předávkování Lucasovým zbožím značky Blue Magic (lépe už zní jenom Pepsi-Cola) a „venkovský“ polda se přesune do New Yorku, aby se přidal k hordě podobných umolousaných zpustlíků jdoucích po krku drogové mafii. Dlouho jen hledá svého nepřítele – fotí jako vždycky… až si na boxerském mači (protože sport nezná sociálních rozdílů) mezi zločineckými šéfy všimne neznámého černocha, výstředně oblečeného v činčilím kožichu. Od této chvíle Richie zná svého protivníka, i když to ještě potrvá, než nasbírá tolik důkazů, aby Franku Lucasovi mohl stanout tváří v tvář a zatknout ho. Ani potom ovšem nemá samozřejmě úplně vyhráno…

V příbězích Ridleyho Scotta a Stevena Zailliana (Schindlerův seznam, Gangy New Yorku, Všichni královi muži) ovšem nemá nikdo definitivně vyhráno: nevrcholí rovnocenným soubojem, v němž dobro vítězí jedinou dobře mířenou ranou a vítězové bývají často zároveň poraženými. Hollywoodsky jednoznačné to nebylo dokonce ani před šesti lety, kdy spolupracovali na Hannibalovi. Americký gangster se ovšem odvíjí v rámci kriminálního žánru, jehož možnosti v minulosti testovali tak kreativní režiséři jako Francis Ford Coppola (Kmotr), Martin Scorsese (Mafiáni, Casino, Skrytá identita), Brian De Palma (remake Zjizvené tváře, Carlitova cesta) či Michael Mann (Nelítostný souboj, Miami Vice). Dnešní příběhy o četnících a zlodějích se tedy pohybují v rámci bezmála tak omezené kombinatoriky, jakou má třeba žánr romantické komedie. Každý nový nápad vám totiž připomene něco, co už bylo natočeno (a někdy dokonce lépe).

Zaillian se Scottem si tak vyrazili na procházku na led o to tenčí, že se od nich jaksi samozřejmě čeká dílo nadstandardně zajímavé – zvlášť když atraktivitu projektu zvýšili hereckou účastí Denzela Washingtona a Scottova oblíbence Russella Crowea. Můžeme sice děkovat filmovému pánubohu, že se snímku neujal původně plánovaný Antoine Fuqua, Americký gangster ovšem není nejlepším dílem sedmdesátiletého Scotta (jehož prvním a posledním kriminálním dramatem – nepočítáme-li feministický thriller Thelma a Louise – byl Černý déšť z roku 1989). Jindy tak provokativní režisér překvapuje až klasickou uměřeností, již dozajista nezpůsobil fakt, že jde o příběh opřený o skutečné události (respektive o článek Marka Jacobsona The Return of Superfly z New York Magazine). Scott nenabízí žádnou velkou, komplexní vizi, s níž by se dalo polemizovat (jako před třemi lety v Království nebeském), ani žádné dráždivě nejapné odpočinkové dílko (jakým byl před dvěma lety roztomilý Dobrý ročník).

Americký gangster je bezvýhradně solidním, „dospělým“ dílem, ne­ústupnou moralitou o zparchantělých amerických hodnotách, při jejímž sledování vám táhnou hlavou všechny zmiňované filmy (a mnohé další) – a pořád jen čekáte, kdy nějaká z těch zajímavých scén bude tak zajímavá, aby vám vzala dech. Na to, že vypráví o bysnysu založeném na zotročování a zabíjení lidí prostřednictvím drog, jde také o podívanou překvapivě anemickou (a zase už si připomínáte některé ty krvavě brutální scény, jimiž umí šokovat katolík Scorsese). Americký gangster působí „nevýrazně“ možná i proto, že současná kriminální dramata sázejí na mnohem okázalejší vizuální či formální koncepty nebo pracují s dojmem vypjatého realismu. Potíž může být ovšem už v samotném pečlivě promyšleném nápadu ukazovat hrdiny většinu vyprávění paralelně. Opravdu diváka uspokojí, když se setkají tváří v tvář až dvacet minut před koncem dvouapůlhodinového vyprávění a místo finálního nelítostného souboje jen usednou ke stolu? Konfrontace mezi dokonalým, dobře vypadajícím zlem a nevzhledným a chybujícím dobrem je samozřejmě zajímavá, i když se někdy vybíjí v prvoplánovostech, jež by slušely spíš Ridleyho bratru Tonymu (např. zatímco Díkůvzdání slaví Frank ve velkém rodinném kruhu, Richie žmoulá vestoje ohavný toast a divák hladoví s pohledem na dvě ženské oběti heroinové závislosti).

O tento „sociální“ koncept, kořenící v odlišném původu, chování a vzhledu protivníků a odrážející se v tom, jak odlišně je vnímá povrchní společnost, se opírá většina Scottových filmů: podobně jsou na tom v Blade Runnerovi expolda Deckard a nadčlověk Batty či ve 1492: Dobytí ráje plebejec Kolumbus a šlechtic Sanchez. I v Americkém gangsterovi je „zlo“ všestranně nadřazené méně schopnému, upachtěnému a ošklivě vyhlížejícímu „dobru“. Tento prostinký nápad se naštěstí relativizuje, když konfrontace hrdinů vyústí v otázku vykoupení viny „správnými“ skutky. Richie Franka postupně „doroste“, takže jsou si nakonec natolik rovni, že mohou spolupracovat. Nikdy si však nebudou rovni v tom, že zlo zůstává zlem (schválně si počkejte na závěrečnou „tečku“ po titulcích). Výrazněji než dnes to platí právě v USA počátku 70. let, deprimovaných válkou ve Vietna­mu a aférou Watergate (jež prosakuje do vyprávění díky všudypřítomné televizi). V rámci posunu kontextů zůstává příjemnou kontroverzí i fakt, že zloduch Frank je Afroameričan (a že jsme si Scottovu „omluvu“ za bezprecedentně stupidní použití černocha v Gladiátorovi zasloužili!). Navíc je samozřejmě vzrušující vidět v roli zloducha přemýšlivě mlčenlivého Denzela Washingtona.

V jedné věci ovšem Scott selhává – totiž v tom, že Frankovi věnuje mnohem víc prostoru než výrazně dramaticky „nudnějšímu“ Richiemu, jemuž vlastně v skrytu duše nepřejeme, aby se mu jeho dílo podařilo, protože narušuje pomyslnou „harmonii“ dokonale fungujícího světa zla jeho protivníka. Možná měly v divákovi postupně začít pracovat výčitky svědomí, že se na něčem takovém podílí... na takovou empatickou reakci je však Americký gangster příliš chladným chlapským dílem. Možná totiž nakonec paradoxně zatoužíte po tom, aby tady vedle prazákladní „mužné“ zápletky zbyl čas i na velezajímavě naznačené ženské postavy (manželky, milenky a maminky), jež nyní tvoří pouze lakonický komentář k testosteronovému světu „kdo s koho“. Scottově příslovečnému perfekcionalismu přitom nelze nic vytknout, stejně jako práci jeho nadaného týmu, do kterého patří vedle v rámci blockbusterové sféry debutujícího kameramana Harrise Savidese i režisérovi oblíbení spolupracovníci Marc Streitenfeld (hudba), Pietro Scalia (střih), Arthur Max (výprava) či Janty Yatesová (kostýmy). A výkony Washingtona a Crowea (ale i dalších hereckých představitelů) můžeme klidně nazvat bezchybnými... Právě proto se mi zdá, jako by Americký gangster nedýchal: zalyká se „perfektními“ popisy prostředí a činů postav, detaily i atmosférami, ale nenabízí žádné mezery, jimiž by prosvítal život, dokonce z něj ani nezáří živoucí tvůrčí energie. Přistihla jsem se, že myslím na „nepovedený“ a přitom lidsky příjemný, protože chybující Dobrý ročník – film, který pochází spíš ze světa Richieho ­Robertse než Franka Lucase, který jako by naopak stvořil „dokonalého“ Amerického gangstera.