Já, legenda

Zhruba před třemi lety, tedy v roce 2009, se lidstvo radovalo z převratného vynálezu léku na rakovinu. Předčasně. Zmutovavší virus vyhladil většinu světové populace a zbytek proměnil v agresivní mutanty, hladově se potulující po nocích, neb na denní světlo jsou smrtelně alergičtí. Jeden člověk byl proti nákaze ovšem imunní. Jmenuje se Robert Neville (Will Smith) a žije v New Yorku.

Setkáváme se s ním, když se ve společnosti věrné čubky Samanthy prohání zpustlými ulicemi města, které nikdy nebdí, a loví digitální jeleny. Poté, co mu kořist vyfoukne digitální lev, seznámíme se s jeho každodenní rutinou. Vstávat, cvičit, vyrazit do ulic, sesbírat něco k snědku... a příležitostně si odchytit nějakého toho mutanta a ve své podzemní laboratoři na něm otestovat další variantu antiviří medicíny. S příchodem noci pak proměnit byt v opancéřovanou pevnost a doufat, že si jí nikdo ze zmutovaných sousedů nevšimne. A při tom všem si zkusit udržet příčetnost, což je, jak může dosvědčit kterýkoli Trosečník, čím dál tím těžší.

Zpočátku je to náramná podívaná. Zásadní část stopadesátimilionového rozpočtu byla vynaložena na vytvoření opuštěného New Yorku a kombinace digitálních efektů s praktickými husarskými kousky, v jejímž rámci byly uzavřeny (a vesměs rostlinstvem opleteny) celé rozsáhlé oblasti města, vypadá báječně, až úchvatně. Tady se zručnost trikařů, výtvarníků a vší téhle kreativní havěti zúročila v něco téměř magického. Jenže s přibývajícími minutami se začíná rýsovat něco jako příběh, ale ten bohužel poměrně zásadním způsobem drhne a v pokročilejších fázích hloupne a hloupne.

Kniha Richarda Mathesona z roku 1954 u nás poprvé vychází až s premiérou filmu (pozor, pod vhodnějším názvem Jsem legenda – kinodistributor zřejmě cítil potřebu upravit jej k obrazu jiného smithovského sci-fi hitu Já, robot), takže tu není milovanou klasikou, přesněji řečeno ji zná málokdo. Nejste-li výjimkou, máte z diváckého hlediska vlastně slušnou výhodu, protože vás nebude bít do očí, jakým způsobem byla zprzněna. Osobně si ale nemohu odpustit poznámku, že za překlopení hořce ironického závěru předlohy v heroický patos s nábožensky agitačním podtextem by si někdo (Mark „Poseidon“ Protosevich, Akiva „Da Vinci“ Goldsman?) zasloužil pětadvacet na holou. Řemdichem.

Ale budiž, i ten, kdo neví, proč má být Neville vlastně doopravdy legendou, si dozajista všimne, jak začne filmu ve druhé polovině ujíždět půda pod nohama. Na scéně se skutečně objeví dosud kameře skrývaní nakažení a začnete si přát, aby bývali zůstali zalezlí ve tmě. Virus se totiž na lidech evidentně projevuje tím, že vám o padesát procent klesne inteligence, o sto stoupne agresivita, protáhne se vám čelist, umíte skákat dva metry do vzduchu a zdigitálníte. Vzhledem k rozpočtu a práci, jakou odvedli trikaři na ruinách, se mi nechce věřit, že zrůdky prostě nezvládli. Obávám se, že jde spíš o pomýlený tvůrčí záměr, v jehož rámci si režisér Lawrence (Constantine) zřejmě řekl, že nestačí, aby bylo nakažených hodně, ale že ještě musejí být hyperventilujícími desetibojaři, pročež byly zavrženy klasické masky a nastoupily počítače. Výsledky vypadají jako něco, co se nevešlo do Van Helsinga, a strašidelnosti hord kupříkladu z 28 dní poté nesahají ani po kotníky.

A teď pozitivněji. Stojí-li Legenda za vidění kvůli čemukoli jinému, než je design, resp. atmosféra první poloviny, je to především velice solidní výkon Willa Smitha, který musí většinu filmu utáhnout prakticky sám (nepočítáme-li psici) a zvládá to úctyhodně. Ba dokonce by se dalo říct, že je v několika scénách přímo výborný (hlavně v té... se psem... uvidíte, jestli uvidíte).

Kromě toho je mimochodem tenhle film dalším důkazem jeho současné pozice v Hollywoodu, kde už slušně ční nad všemi Cruisy i Hanksy. V Americe Legenda (osmnáctidenním) bleskem vydělala přes 200 milionů dolarů a pokračuje v krasojízdě. A ani já vás od ní, především máte-li scifistiské buňky, nebudu nijak zásadněji odrazovat. Vždyť za své peníze vlastně dostanete dva filmy. Jeden zručný a chytrý, druhý rozplizlý a hloupý.