Darjeeling s ručením omezeným

Od první scény naskakování do rozjetého vlaku je jasné, že ji nemohl natočit nikdo jiný než Wes Anderson, nebo někdo, kdo se za něj víc než zdatně vydává. Jistota jinakosti může po chvíli vést až k přehlcení. Film přetéká barvami, lokacemi, rekvizitami, postavami, podzápletkami, průběžně navracejícími se gagy, mimoděčnými a mimoběžnými vtipy, narážkami na jiné filmy, příjemnými melodickými písněmi (ná)silnými zvraty i lehce nahozenými náladami. Vlak i vyprávění se řítí dopředu, občas se zastaví, sjedou z kolejí, někdo přistoupí či vystoupí a vlastně ani nevíme, jestli se toho děje hodně či málo, a hlavně není jasné, kam až dojedeme. Většina režisérů by si z té haldy mírně ujetých lidí a jejich obsesí schovala něco do zásoby na další tři čtyři díla. Ale Wes Anderson to sebejistě uhněte dohromady, utratí za to solidní rozpočet, získá ská obdiv kritiků a fajnšmekrů a opět prodělá studiu kalhoty. Pohybuje se vždy v atraktivním prostředí, ale nezajímá se o to, zda je dílo dostatečně "komerční", na umělecký film je ovšem zase příliš nevážný. Pro utvoření základní přestavy stačilo vidět Život pod vodou, ale čím hlouběji jdete ve filmografii tohoto režiséra, tím více vidíte, jak s oblibou opakuje určitá témata a obsazuje tytéž herce, aniž by z nich pritom dělal schémata a šarže.

Dojem "je to pořád stejně jinaké", který už hlásají mnohé první recenze, je tak možná trochu nespravedlivý. Darjeeling s r. o. se od předchozích autorových filmů liší třeba v tom, že tu nevystupuje otcovská figura (otec je totiž mrtvý; synové se rozkmotřili někdy v době kolem jeho pohřbu), že zhýčkaní příslušníci západní kultury se musejí konfrontovat s kulturou východní (zvlášť prťavý a kníratý Jack v podání Jasona Schwartzmana se rád konfrontuje na záchodku ve vlaku s krásnou indickou stevardkou), že ženské postavy jsou spíš nepřítomné (manželka jednoho rodí v USA, přítelkyně druhého trajdá jinde po světě a je o ní předfilm Hotel Chevalier), že Owen Wilson tu není za hezouna, ale má 95 % metráže na hlavě náplasti a gázu atd.

Téměř škodolibě se nabízí srovnání s Účastníky zájezdu: natěsnat do malého prostoru hodně sociálních a povahových typů a předvést na nich, co všechno je zač homo sapiens turisticus, je vlastně banální tůvrčí nápad. Česká variace na toulavý autobus se přitom vzdala jakékoli vypravěčské vynalézavosti a spolehla se na líbivost. Andersonova varianta na Orient Express (dotyčný vlak je však spíš limited, jak naznačuje originální název, s nímž si u nás distributor nevěděl moc rady) však překvapuje každou minutou. Autor svou scenáristickou a režijní dovedností zvládne udržet diváckou pozornost, aniž bychom třeba věděli, čím si ti tři chlapíci vydělávají na obživu. Jsou to loutky v rukou režiséra, ale velmi plastické a ohebné loutky. Vlastně až překvapuje kontrast mezi předčasně dospělým režisérem (být po čtyřech filmech klasik s absolutně nezaměnitelným rukopisem není běžné) a jeho věčně nedospělými hrdiny, kteří se chovají jako děti, které umějí nosti drahé obleky, kouřít a pít, ale nedovedou se závazně rozhodovat. Namísto toho hrají mezi sebou neustále nějaké hry a jsou dětsky otevření i zákeřní. Jsou maximálně stylizovaní apřitom spolu mluví o těch nejobyčejnějších věcech. Film se volbou svých obrazových prostředků a hudebních skladeb chová stejně jako oni. Je vyšinutý a přitom zklidněný a tlumený v tónu. Vypadá to, jako by žádný záběr nemohl být dělán jinak, každé gesto, detail, navázání písní či zpomalení pohybu přesně vycházejí z toho, jací jsou lidé, o nichž příběh je. To, o čem je celý snímek, ale nelze jednoznačně říct. Satiricky působí přinejmenším to, jak zhýčkaní konzumní lidé chtějí zažít něco opravdového, ale přitom se pořád řídí itinerářem.

Toto hypnotikum je prostě potřeba ozkoušet na vlastní sítnici. Osobně mi byl Život pod vodou o něco bližší.