Asterix a Olympijské hry

Postoj, který zaujmete ke třetí hrané eskapádě galských filutů, závisí na tom, zda jste v mládí hltali comics Goscinnyho a Uderza a pak také na vašem vztahu ke směsné formě současného francouzského humoru. Matrixovské číslo v předchozím snímku Asterix a Obelix: Mise Kleopatra budiž vodítkem.

Citací, odvolávek a cameo výstupů je v nejnovějším asterixovském počinu opět celá řada, posun je snad jen v tom, že zatímco dříve příběh zpestřovaly, tentokrát v zásadě převládají. Což samozřejmě nemusí být špatně, za předpokladu, že je jich hodně, jsou vtipné a dělí je minimum hluchých míst. Zpomalí-li a vyblednou, úsměv tuhne, protože dochází na příběh a ten má jen parametry krejčovské figuríny, získávající na ceně kvalitou ošacení.

Základní rámec je tento: píše se rok 50 před Kristem, Řím vládne světu (kromě jedné galské vesničky, samozřejmě) a rád by měl pod palcem i lidská srdce, ovšem ouha. Půvabná  řecká princezna Irina podlehla výmluvnosti neznámého galského obdivovatele a urputně odmítá ruku Caesarova syna Bruta, což není divu, neb je to zákeřný hňup. Ovšem také druhý nejvyšší okupant, což jeho šance podstatně zvyšuje – naštěstí je ale před olympiádou a Irina pojme šťastný nápad: vezme si toho, kdo ji vyhraje.

To by jistě bylo geniální, nebýt toho, že nyjící Alafolix má fyzické parametry spíše romantika než atleta a Brutus je odhodlán si své vítězství pojistit všemi prostředky (a když jsme u toho, bokem by rád odpravil i svého otce, který má poměrně jasnou představu o tom, co je chlapec zač). Čas pro Asterixe, Obelixe, magický elixír a cestu do Olympie...

Další průběh ponechám vaší představivosti a ani se mnoho nenadře. Podstatný není věšák, ale šaty. Poněkud nefér je, že ty nejpovedenější kousky s tématem příliš nesouvisejí (a jdou vlastně přímo proti základní cílové skupině), neboť jsou spíše sebeironickou poctou dvěma největším hvězdám filmu – Alainu Delonovi a Gérardu Depardieuovi. První se v roli Caesara představí roztomile sebevzhlíživým monologem, („Jsem nejlepší a nikdo na mě nemá, ani Rocco a jeho bratři ani sicilský klan“), druhému je věnována parodie na balkonovou scénu ze Cyrana. Jiné citace jsou už více v intencích tématu, ať už je to Gladiátor anebo závěrečný závod koňských spřežení, odkazující k Ben-Hurovi. Podstatně spornější (byť pro někoho možná nejvděčnější) je pak obsazení hvězd typu Zinedina Zidanea či Michaela Schumachera, ovšem pozornost, kterou na sebe strhávají, jen na chvíli zakryje základní fakt, totiž že po svižném a dosti slibném úvodu se hustota humoru, nápadů i tempo rapidně snižují a kdesi v matném pozadí zůstávají i naši galští hrdinové, neboť je-li film o něčem, pak o sólu populárního belgického komika Benol^ta Poelvoordea. A byť nepatřím k jeho fanynkám, musím spravedlivě konstatovat, že k opravdu comicsovému zlodušství mu chybí vyrovnanější scénář.

Vrátím-li se na začátek, pak vězte, že mé hodnocení je hodnocením člověka, který na obě otázky odpověděl negativně. Ti, kteří jsou na tom jinak (anebo jim je pět), si jistě užijí víc.