Touha, opatrnost

Šanghaj, 1942. Paní Yee ve svém elegantním domě rozjíždí další partii mahjongu. Jednou z hráček je i mladičká paní Mak, osamělá manželka bohatého obchodníka. Když se z práce vrací pan Yee a dá manželčině přítelkyni nenápadné znamení, získává příběh nového, důležitého hráče.

Třetím vrcholem tohoto milostného trojúhelníku ovšem není paní Yee, ale čínská vlast, v jejímž jménu se obětuje mladá vlastenka Wong, mající coby mondénní Mak zabít svého hostitele – vládního úředníka, který kolaboruje s japonskými okupanty. Jenže žádný úkol není tak jednoduchý, jak vypadá: dívka se podrobuje sexuálním praktikám zkušeného milence, který přes den mučí a posílá na smrt její krajany, se stále větším zaujetím. Na jedné straně se obětuje ve jménu vlasti, na druhé v nenáviděném nepříteli nachází jediného člověka na světě, který se o ni kdy skutečně zajímal. Navzdory hereckým schopnostem hvězdy amatérského studentského divadla i školení profesionální špionky se naivní děvče začíná měnit ve fantomatickou Mak. Co udělá, když stále zamilovanější Yee konečně ztratí ostražitost a ona ho může předhodit k likvidaci svým ozbrojeným druhům z odboje?

Tenhle příběh pochopitelně neskončí v teplých, vyšívaných bačkůrkách happy endu a za odvahu ho vyprávět získal třiapadesátiletý rodák z Tchajwanu Ang Lee po právu bratříčka svému prvnímu Zlatému lvu, jejž si z MFF v Benátkách před třemi lety přivezl za Zkrocenou horu. Mezi love story homosexuálních amerických pasáků ovcí a špionským melodramatem Touha, opatrnost existuje samozřejmě zjevná vnitřní souhra: opět jde o příběh „nemožné“ lásky mezi dvěma lidmi odlišných povah, které jejich společenské závazky nutí tajit vášnivý vztah. I tentokrát ovšem svět zvenčí prosakuje do intimního prostoru ložnice, aby rozleptal důvěru těl a aktéry zničil. Hrdinové Leeova vyprávění (na jehož hodinářsky municiózní podobě inspirované povídkou čínské autorky Eileen Changové má vedle Hui-Linga Wanga  lví podíl režisérův stálý spolupracovník James Schamus) se opět ocitají v mučivé tortuře mezi racionalitou a emocí. A stejně jako v Rozumu a citu, Tygru a drakovi či Hulkovi pro ně neexistuje kompromis.

Lee přitom stejně viditelně (i když ne tak zeleně) jako v Hulkovi přitakává citu, respektive propletenci emocí a tělesných vjemů. Místo zuřivého comicsového zlobra ovšem režisér nabízí významově zásadní a přitom velmi tělesné scény, jež rázem vyšroubují přístupnost filmu, jenž se tak řadí mezi takové snímky, jako jsou Bertolucciho Poslední tango v Paříži či Chéreauova Intimita. „Nepřístupnost“ tu ovšem nezajišťují „skandální“ detaily (neboť Lee nejde za záběr hrdinčiny ztopořené prsní bradavky), ale pojetí sexuálního aktu jako až atletického klání, kde disciplíny určuje náročný pan Yee. Přes postavu Wong nám však Lee nabízí specifický příběh: aby panenská dívka mohla hrát vdanou ženu, rozhodnou se ji její vlastenečtí spolubojovníci podrobit bolestné a ponižující „úpravě“. Dřinu stejně nepříjemnou, jako je výuka kouření, dotvářející image mondénní Mak, korunuje sadistická iniciace, jíž dívku – patrně v souladu s tím, co se svými vězni provádí v práci – podrobí rozvášněný Yee. Zděšení a odpor však ke všemu odhodlaná revolucionářka potlačuje se stále chápavějším masochismem – až je v jejím obličeji vystřídá cosi jako výraz bolestné blaženosti. Lee ale tento příběh vypráví přes tváře i pokožku a svalový tonus protagonistů – takže Touha, opatrnost je vhodná i pro milovníky klasického baletu. Zvlášť v této chvíli patří poklona debutující osmadvacetileté představitelce Wong/Mak, absolventce filmové režie, již si prý režisér vybral z 10 000 adeptek (což zní jako z pohádek Tisíce a jedné noci).

Když Wong při pravidelném raportu deptá své druhy ve zbrani detaily svého ponižování (přičemž už část pravdy o sobě zamlčí), cítíme, že si uvědomuje své malé, tragické vítězství nad muži, kteří ji chladnokrevně obětovali svým plánům a nyní se od ní se studem odvracejí. Spolužák a amatérský režisér Kuang, od kterého se coby zamilovaná dívka nechala zatáhnout do této „opravdové“ hry, se v tomto okamžiku jeví jako provinilý bídák, jenž své potenciální lásce dokázal jako tělesný zážitek nabídnout leda tak pohled na brutální vraždu kamaráda. Zloduchem naopak tak úplně není Yee: i když ho nikdy nespatříme při jeho nesporně hnusné činnosti v zaměstnání, zůstává tajemnou tragickou postavou – a  to i díky zkušenému Tonymu Leungovi, jenž z hrdinovy masky nechává úlevné pramínky citů postupně prosakovat jako kapky krve. Není ovšem náhoda, že Wong se Yeemu poprvé dostane na kůži v japonském nevěstinci, když ho dojme zamilovanou písničkou z dobového kinohitu: Lee skrývané emoce hrdinů opět konfrontuje s rozličnými kulturními formami a společenskými rituály. Tentokrát je však „opatrnější“ než kdykoli dřív, což diváka v rozměru 159 minut může poněkud frustrovat. Prostředí vyprávění (stejně jako v Tygru a drakovi) na západního diváka nutně působí stylizovaně a odtažitě: estetickým filtrem je tu Čína, čínština, účast asijských herců i žánr špionského melo­dramatu, jehož zákony propracoval už klasický film (Dishonored, 1931, Mata Hari, 1932, Pochybná žena, 1946) a jejž naposled využil Verhoeven v Černé knize. Diamantový prsten, jehož lesk umocňuje oddaný pohled zamilovaného Yeea, je unikavou metaforou vítězství i proher nešťastné Wong a zároveň lacinou tretkou z šuplíku žánrového hollywoodského filmu. Tato spojnice jistě vychází vstříc západnímu publiku, zároveň však Leeho potvrzuje jako jednoho z nejzajímavějších filmařů současnosti, který dokáže – navzdory komplikacím, jež mu jeho přístup způsobil  v Číně – harmonicky spojit různé prostory a světy.

Náhoda není ani to, že právě hollywoodské filmy tvoří bezpečné a nedotknutelné citové zázemí hrdinky, jež by mohla za otcem emigrovat do Británie, ale místo toho plní doma svou vlasteneckou povinnost, z níž pro ni přestává být úniku. Komplikovanou situaci Wong pěkně vyjadřuje skutečnost, že pravidelné návštěvy kina s „buržoazním“ programem maskují její konspirativní schůzky i jediné okamžiky jejího života, kdy se cítí vysvobozená z pasti rozhodování mezi touhou a opatrností. A tak je Leeův film i chválou únikového prostoru, který nám nabízí kinematografie – nic víc, ale také nic méně.