Východní přísliby

Zatímco křeslo v  zapadlé oficíně na londýnském předměstí poslouží k definitivnímu „oholení“ muže nepohodlného místní mafii, čtrnáctiletá prostitutka Taťána umírá při porodu, zanechávajíc po sobě bezprizorní dcerku a deník psaný v  ruštině. Krajančin osud nedá spát nemocniční porodní asistentce Anně Chytrovové, jež se narodila už v  Británii ruskému otci. Anna bezelstně vyrazí do restaurace Trans-Siberian, kde zemřelá pracovala, a dožaduje se informací u otcovsky sympatického šéfa Semjona – ve skutečnosti významného zločineckého bosse. Tomu to ovšem vůbec není po chuti, protože Annino pátrání by mohlo vrhnout světlo na jeho špinavé kšefty s  bílým masem z  Východu. Ve hře je i  Semjonův alkoholický, divoký syn Kirill, který je stále nezvladatelnějším prvkem v otcově vysoké hře s mafiánskou konkurencí. A především bossův mlčenlivý, elegantní šofér Nikolaj Lužin, ve skutečnosti vražedně nebezpečný „čistič“ s  divokou minulostí a vysokými ambicemi. Právě Nikolaj, který zřejmě navíc hraje nebezpečnou dvojí hru, se stává Anniným prazvláštním spojencem v ošemetné akci, od níž ji všichni zrazují – a již ona sama s  tvrdohlavostí přerostlé skautky hodlá dovést k dobrému konci...

Nový film Davida Cronenberga klouže po hranách mezi situacemi narození a smrti, mezi Štědrým dnem a Novým rokem, mezi muži a ženami a jejich rodinami různého druhu – počínaje tou normální lidskou přes tu pomyslnou mafiánskou až k „rodině“ – vlasti. Všechna tahle označení přitom postupně ztrácejí pevnou podobu a mění se v unikavě fantomatické pojmy, jež už neskýtají nikomu ani zdánlivý pocit bezpečí, ani konkrétní ochranu před okolní brutální temnotou.

Otázky, komu a čemu vlastně v bytostně otřeseném světě věřit, se Cronenberg dotkl už ve svém předchozím filmu Dějiny násilí, jímž se pětašedesátiletý autor „divných“ filmů překvapivě přihlásil k „civilnějším“ mainstreamovým žánrům. I tentokrát se tedy obejde bez mužů měnících se v mouchy nebo pavouky či lidí ukájejících se v  automobilových nehodách, což však neznamená, že se vzdal svých oblíbených témat. Východní přísliby s Dějinami násilí tvoří až jakýsi svébytný diptych, a to nejen proto, že podstatná část vyprávění se odehrává ve starosvětsky elegantních, rudě dekorovaných interiérech, silně připomínajících prostředí, do kterého se vypravil zúčtovat s minulostí Tom Stall.

I tentokrát jde o kombinaci žánrů melo-dramatu a kriminálního thrilleru opřenou o vztah mezi „normálním“ světem (Anna) a temným světem zločinu (Nikolaj). Hrdinou vyprávění je neproniknutelně tajemný a děsivý Nikolaj, přestože autoři nám rafinovaně nabízejí jako průvodkyni emocionálně velmi čitelnou Annu. Tato v zásadě nudně ušlechtilá postava nás zavádí do „exotického“, vůči okolnímu světu neprodyšně uzavřeného prostředí ruské menšiny. Ta se svými rituály, loajálními vztahy, jídlem, jazykem, nostalgií za navždy ztracenou vlastí a symboly ztrácí konkrétní obrysy a mění se v komunitu připomínající nějaký exotický mimozemský nárůdek ze Star Wars. Na tom, že Cronenberg vytvořil takovou stravující a celistvou vizi, mají lví podíl i režisérův dvorní kameraman Peter Suschitzky, výtvarnice Carol Spierová, autorka kostýmů Denise Cronenbergová či hudební skladatel Howard Shore. Východní přísliby, jež jsou jakýmsi xenofobním vyprávěním naruby, se tak odlišují od filmů typu Kmotra či Skryté identity, které využívají prostředí konkrétního etnika. „Sci-fi“ pojetím tak nejspíš připomínají Scorseseho Gangy New Yorku.

Talentovaný Brit Steve Knight (který má oscarovou nominaci za Frearsovu tematicky obdobnou Špínu Londýna) se přitom projevuje jako důsledný a konzistentní scenárista, který svému režisérovi ponechává dostatečný prostor k osobité manipulaci s daným problémem. Cronenberg tak může zkoumat svou oblíbenou otázku, zda se člověk dokáže vymknout svému předurčení. Osud mají hrdinové doslova vepsaný v těle zločineckým tetováním (Nikolaj) či genetickým kódem (Semjon, jehož může krevní zkouška usvědčit ze zločinu).

Podobnost Nikolaje s hrdinou Dějin násilí stvrzuje znovuobsazení Vigga Mortensena, jenž s  Cronenbergovým přispěním báječně rezolutně účtuje s romantickou minulostí Aragorna. Pocit déj`a vu zvyšuje i Naomi Wattsová po jeho boku, která se co do hereckého projevu i fyzického typu podobá Marii Belloové. Je jasné, že navzdory znamenitému hereckému obsazení (do nějž počítám i Vincenta Cassela jako Kirilla, Armina Muellera-Stahla coby Semjona či Cronenbergova režisérského kolegu Jerzyho Skolimowského v roli hrdinčina strýce) režisér pracuje s  jakýmisi „absolutními“ typy, jež znamenitě zapadají do světa mainstreamových klišé a banalit.

Pokud nechceme Východní přísliby vnímat jako nezávazný výlet stárnoucího tvůrce do banálního světa krimi, opepřený několika fyzicky dost brutálními momenty, musíme – podobně jako v Dějinách násilí – hledat klíč v „civilní“ vztahové rovině. Obě pohlaví, reprezentovaná Annou a Nikolajem, jsou striktně dějově i motivicky oddělena: a linie jejich bytí ve vyprávění se míjejí a proplétají, aby se na důkaz definitivní nekompatibilnosti několikrát jen kratičce dotkly – posléze i v tak  filmově rituálním náznaku milostného splynutí, jakým je polibek. Smutnější jste na plátně neviděli už dlouho.

Zatímco i osamělé ženy mohou mít děťátko (byť je to potomek mafiánského bosse a ubohé prostitutky), muži, které reprezentuje „řidič“ Nikolaj, jezdí doleva, doprava a přímo za nosem. Jsou uvězněni v mocenských rituálech a symbolech maskulinity jako v ocelové matrjošce a vybíjejí se v homoerotických gestech, kdy něhu zcela samozřejmě střídá brutalita.

Přímočará bizarnost mužského světa se ovšem ve Východních příslibech nerozkrývá jen přes Annu, ale obloukem nás vrací k Nikolajovi. Chlapík upjatý v  obleku od Armaniho a skrytý za černé brýle, dotvářející neproniknutelnou masku pokerového hráče, je zprvu prototypem cynického zloducha, který si zháší cigaretu o vlastní jazyk a jen coby chlapskou slabůstku si hýčká sentimentální vztah k ženám a dětem. Díky Mortensenovu famóznímu výkonu se však Nikolaj postupně obnažuje (posléze doslova) a mění se v  člověka, jenž nás velmi zajímá, jehož se domníváme chápat ­a jehož bolest nás bolí. Díky Nikolajovi je  zřetelné, že Cronenberga naprosto nezajímají mechanismy fungování mafie: soustřeďuje se na vztahy postav, což ho přibližuje Martinu Scorsesemu a vzdaluje Davidu Lynchovi (jenž je méně citový), bratrům Coenovým (kteří jsou méně lidští) či Brianu De Palmovi (jehož zajímají spíš úhly pohledu). Cronenbergova formalistická hra s vnitřním a vnějším je však tentokrát možná až příliš riskantní: ve srovnání s Dějinami násilí dopadají Východní přísliby nejen temněji, ale i méně komplexně, takže divák, který nemá chuť naslouchat, je může odmítnout jako snůšku kýčovitých banalit.

To by ovšem musel přehlédnout i všechny ty cronenbergovsky nezvyklé okamžiky, jako jsou třeba „očichávání“ Anniny motorky a Nikolajova auta či bitka v lázních, ve které se nahý Nikolaj musí utkat se dvěma zabijáky vyzbrojenými nožíky na linoleum… Z maistreamu film vyděluje i melancholický tón nabitý jitřivou důstojností. Cronenberg vytvořil krásný, smutný film o vzpomínkách na to, že svět býval kdysi celistvý a domácký. Kdy to bylo (a jestli vůbec) – odpoveď patří skutečnosti, v níž některé kriminální  příběhy nemají „policejní“ rozhřešení. Pátrejte po něm. Tedy pokud se na tenhle film nevypravíte jen kvůli možnosti vidět nahého Mortensena a Wattsovou oblečenou do černé kůže.