Jan Saudek

V pekle svých vášní, ráj v  nedohlednu – to je podtitul celovečerního dokumentu, ve kterém se režisér Adolf Zika (nar. 1972) věnuje svému příteli a kolegovi – fotografovi Janu Saudkovi (nar. 1935). Tvůrčí ambice autora naznačují nejrůznější titulky, jimiž je film opředen a propleten („osobní pohled do nitra revolučního fotografa“, „pravdě/podobný film“). Pouze některé momenty snímku samotného pak ukazují snahu debutujícího režiséra vyrovnat se co do kontroverznosti samotnému objektu pozorování. Nic však nemůže být po saudkovsku kontroverznějšího než Jan Saudek sám, ať jde o jeho fotografická díla nebo o nejrůznější jeho veřejná vystoupení. Tuto Saudkovu „vnější“ tvář Adolf Zika celkem zdařile dokumentuje, pokoušeje se zároveň (většinou neúspěšně) najít spojnice mezi maskou agresivní teatrality a v podstatě plachým a obtížně komunikujícím člověkem, který se za ní skrývá. I v soukromí totiž Saudek sám sebe někdy nervně definuje prostřednictvím efektních floskulí, jež bývají nejspíš i pravdivé, ale způsobem podání jako by vybízely k uveřejnění v nedělním Blesku. Zastírají přitom bohužel právě ty okamžiky, kdy bychom Saudkovi mohli a měli naslouchat, protože vypovídá o něčem osobním, jedinečném.       

Na ztišené naslouchání tu ovšem není mnoho času: ve  filmu se nám dostává opravdu dost barvité změti nejrůznějšího materiálu, řazeného chronologicky ve smyslu životopisné mozaiky. Pokud bychom o něčem pochybovali nebo to považovali za zbytečné (třeba scénky o tom, v jak báječné sportovní formě se dvaasedmdesátiletý fotograf udržuje), klepne nás přes prsty káravě vztyčený ukazováček: zatímco je Saudek ve světě všestranně uznáván, doma ho stíhají především nařčení z  vypočítavosti, neetické morbidity či svévolné kýčařiny. A přitom, jen se podívejte, kolik ocenění  si na své konto v posledních desetiletích připsal.

Dokument, který nechává mluvit pouze jednu stranu, ovšem promeškává možnost konfrontace. Alespoň jeden žlučovitý kritik Saudkovy tvorby by se ve filmu docela pěkně vyjímal, protože sám Zika je jednoznačně a za všech okolností na straně svého objektu. Mnoho se ovšem nedozvíme jak o „druhé straně“, tak o samotném režisérovi, totiž o tom, co by si svými pěknými obrázky přál povědět. Zika sice „po vachkovsku“ občas zapojí sám sebe do obrazu či zinscenuje dokumentovanou situaci, chybí mu však důslednost a vědomí vnitřního řádu. Touha „ukázat všechno“ zabíjí i potenciálně silné momenty, jež by mohly skládat konzistentnější výpověď. Do ztracena tak vycházejí i zmínky o tom, jak se Saudek v jednom okamžiku vzepřel filmování, působivé chvíle, kdy se vrací na místa, kde vznikaly jeho slavné fotografie, nebo třeba slastně mučivé chvíle čekání na pozvanou modelku a vzácné záznamy fotografovy práce s  ní.

Dotknuto je tu mnohé z  toho, co přežvykuje bulvár, totiž vztahy s  různými ženami a dětmi. Film si proto jistě najde své diváky – bohužel asi spíš, než kdyby usiloval o nějaký soudržnější tvar. Nejzajímavější, protože nezpochybnitelně autentickou částí dokumentu tak zůstávají samotné Saudkovy práce, jež Zika prezentuje s elegancí a pochopením. Navzdory tomu – abych parafrázovala podtitul snímku, film zůstal v nedohlednu...