Občan Havel

Patřil mezi ty, kteří netrpěli steskem po iluzi, nechtěl bruslit mezi pravdou a lží. A věřil, že je vždy dost světel, která nás provedou maloměšťáckým čecháčkovstvím k demokracii, jež omezuje ty, kteří ji berou vážně, zatímco těm, co jí pohrdají, umožňuje téměř vše. To jsou paradoxy, pane Vaněk! Tyhle myšlenky rámují prezidentské období občana Václava Havla, které mapuje unikátní dokument tragicky zesnulého Pavla Kouteckého a Miroslava Janka, jenž projekt dokončil.

Dokumentární portrét státníka  se zpravidla odvíjí ve  standardních kolejích odosobněné oficiality nebo konturách, majících rysy kultu osobnosti. Ani jeden z těchto formátů Havlovi nesluší, ani o jednom tvůrci neuvažovali. Bylo jim totiž jasné, že postava vězně, disidenta a dramatika Václava Havla se vzpírá všem zaběhnutým šablonám. Je to totiž právě on, kdo je tvůrcem své identity i spontánním architektem žánru, jenž o ní je schopen alespoň cosi vypovědět. Ať už  pravdami typu: „Člověk, co není panák, nemůže dlouho předstírat, že je“, odporem proti hnusným žlutým židlím a dětskou radostí z toho, že bude mít hezký šípkovský pultík. Václava Havla totiž není možné režírovat (což je další příznačný rys jeho osobnosti), ale je ho možné točit časosběrnou a observační metodou, kdy je režisér pouze tichým pozorovatelem, který nezasahuje do probíhajícího. Je to metoda, kdy nemáte scénář a jediné, co potřebujete, je nenápadný kameraman, suverénně točící z ruky, zvukař, který to umí v interiérech, a souhlas prezidenta.

A tohle všechno Koutecký měl, když v říjnu 1992 začal s natáčením, které trvalo více než třináct let, na jejichž konci se Janek zavřel do střižny se 70 hodinami hrubého materiálu a předsevzetím vydolovat z nich smyslupný a osobně laděný extrakt. Podařilo se! Každý záběr i sekvence tu hovoří autenticky a za sebe, neboť natáčení není přerušováno doplňujícími otázkami ani komentářem pro pomalu chápající. A to je dobře, neboť tak vznikla portrétní koláž individuality, která je silná i svými slabostmi (jednání s žoviálním Zemanem), idealistická i nekompromisní (na pivo s Jelcinem klidně, ale hlavní jsou květiny u Českého rozhlasu), bezprostřední v bezpečí blízkých (recitace směsky Seiferta a Hrubína) a specifickým šarmem zvládající situační pasti prezidentské funkce (nemám lupy na saku, pozor, ať neuklouzneme, pane ministře, příprava anglického projevu).  A také individualita velkorysá (Klaus v Redutě), osamělá v citlivě vložené scéně beze slov u rakve Olgy a místy i hodně unavená z politiky a prezidentování.

Koutecký se dostal do intimní zóny Václava Havla, kam většina politiků „voyeury“ s kamerou nepouští (svatba s Dášou, stěhování z Hradu). Z každého záběru je znát, jak splynul s lidmi a prostředím a jak s ním Janek ve střižně dokázal najít společnou řeč. Jen příliš implicitní závěr snímku, který má vlastně dva konce, pokládá otázku, zda přece jen  neplatí, že méně je někdy více.

Občan Havel nás vrací do zlomových okamžiků našich moderních dějin, za čas se má objevit i jeho čtyřdílná televizní verze. Je to poctivý dokument, který nebyl koncipován, a proto by neměl být ani vnímán, jako politická agitka. Je to film o identitě rozumu, srdce a duše. Je to film o něm i o nás. Pokusme se mu takhle porozumět. Jestliže Olga byla nenahraditelnou součástí jeho duše – on je nenahraditelným hlasem, který může oslovovat tu naši.