P. S. Miluji tě

Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jaký má smysl točit filmy o tragické ztrátě lásky. Poctivá varianta by znamenala dovést publikum k alkoholismu anebo k černočerné komedii, variantou bohužel nejběžnější je melodrama.  A tu dochází k nevyhnutelné schizofrenii: přístupné ženy se nechají dojmout k slzám, cynické ženy ječí vzteky a muži odcházejí z kina anebo v něm usínají. Je zřejmé, že úvaha o filmu P. S. Miluji tě  musí být touto schizofrenií poznamenána, neboť jde přesně o onen užívaný model „dojímavé  pravdivosti“, v níž je více ušlechtilého klišé než pravdy a „hluboké bolesti, ústící v rozechvělou naději“, na niž lze reagovat podle povahy různě.

Tu to máte: Holly si vzala svého pohledného, veselého a temperamentního Ira Gerryho velmi mladá, ale ač byl sňatek provázen tichým nesouhlasem obou rodin, je zřejmé, že Gerry je láskou jejího života – i přes vášnivé hádky, jako je ta, která nás uvádí do jejich příběhu. Jenomže pak Gerry navzdory svému slibu odešel a neutěšitelná Holly s jeho urnou po boku náhle vůbec netuší, jak a zda vůbec dál žít. Víc než dobrá vůle její matky a kamarádek ale nakonec zafunguje plán, který Gerry stihl vymyslet a zorganizovat: v den Hollyiných 30. narozenin přicházejí dort a nahrávka, která bude následována dopisy – pomocí nich by se Holly měla vytrhnout ze své strnulosti, „řízeně“ překonat smutek a naučit se žít nový, samostatný život.

A jsme u toho, pokud má snímek fungovat tak, jak si tvůrci představovali, nemá smysl nad ním příliš přemýšlet. Kdo se začne pozastavovat kupříkladu nad tím, kde se v bezpochyby charizmatickém, leč veskrze obyčejném Gerrym vzala erudice klinického psychologa, s níž své vzkazy a pokyny dávkuje v přesně odhadnutých a patřičných termínech, je v koncích, stejně jako divák, pardon divačka, jíž brzy začne být velmi podezřelá celá ta s neživotnou dokonalostí vystavěná konstrukce, v níž každý detail dojde svého dojemného zúročení, kola ozdravného plánu se nikdy nezadrhnou a s hladkou bezporuchovostí vrší jednu procítěně sentimentální lekci za druhou. A pak je tu ještě humor: snad ve snaze neutopit se v dojetí tlačí autoři na odlehčující komické situace, jež ovšem mají zhusta sitcomový charakter a zejména z vedlejších postav činí spíše stafáž než dramaticky výrazněji funkční postavy. Zvlášť nápadné je to v případě Lisy Kudrowové coby jedné z Hollyiných kamarádek, která jako by se se svou dotazníkovou metodou seznamování vrátila do časů a komické polohy Přátel, ale nic víc. V přehlídce „pomocných“ postav, z nichž v podstatě žádná nemůže vážně soupeřit s Gerryho stínem, je tak asi nejzajímavější Harry Connick, Jr., jehož smolařský Daniel má sice dost kouzla a vtipu, zato ale doplácí na úpornou autorskou snahu vyhnout se lacinému happy endu. Ústřední dvojice, tedy Hilary Swanková a Gerard Butler, by v méně sentimentální partii byla bezpochyby prvotřídním párem, zejména jeho pánská polovina disponuje (navzdory skotskému původu) podmanivým irským šarmem, nicméně základní stín překročit nelze. Nota bene, když stopáž přesahuje dvě hodiny, což je na podobnou podívanou hodně.

Nechci ale házet hračky do kanálu ženám, které budou ochotny proplakat závěr roku. P. S. Miluji tě zároveň není filmem urážlivě kýčovitým ani vysloveně špatně natočeným, takže mých 60 % je dárkem k vašim sentimentálním Vánocům.