Václav

Jako mnoho jiných českých filmů i Václav se odehrává tak trochu „mimo čas“. Není to pohled na určitou dobu, přestože se reálná událost, kterou tvůrci umělecky přepracovali, stala v 90. letech, kdy se vesnice jen pomalu zbavovaly socialistického nádechu. Bezpříznaková stylizace snímku slouží jako alibi pro to, že vesnice může být představována jako jiná než žhavě současná, a zároveň jako místo, kde žijí skuteční, ryzí lidé. Dramatický konflikt ve Václavovi má totiž nádech až biblický (bratr proti bratru) a prostředí přitom díky montérkám, gumákům a retroúčesům navozuje dojem civilnosti a obyčejnosti. Bezčasí však ve filmu není dáno tím, že by vesnice byly „zaostalé“, ale tím, že příběh sledujeme očima „zaostalého“; někoho, kdo je fixován v minulosti (vzpomínkami na otce ve sportovní střelecké teplákovce), neumí žít v přítomnosti (ať by byla jakákoli) a budoucnost pro něj znamená jen bezmyšlenkovitý slib „všechno bude, všechno udělám“ a také ústavní hrozbu „půjdeš do Brodu, tam se o tebe postarají“. Ve Václavovi lze snadno od prvního do posledního záběru vyčíst velké ambice. Máme tu téma jinakosti, odpuštění, milosti, střídá se tu rozvernější rovina s velmi vážnou a všední poezie s mírnou kontroverzí. Na všechny hlavní role jsou kladeny velké nároky a do kina jdeme s tím, že jsme zvědavi, jak je herci zvládli. Režisér Jiří Vejdělek se navíc zjevně vyvíjí a od seriálových zakázek (Redakce) se přes lidové, sociálně sondující taškařice (Účastníci zájezdu) a méně lidové komedie s alegorickým podtextem (Roming) přesouvá společně se scenáristou Markem Epsteinem ke snímku, kde má humor spíš jen probleskovat na pozadí lítostnosti. Jenomže ono zvážnění se ukázalo jako past. Je nepříjemné, že doposud nejlepší autorův film (a na tom se většinově shodnou příznivci i odpůrci), který obsahuje nejvíce živoucích momentů a nejméně figurkaření, nelze s dobrým svědomím označit za velký zážitek, či dokonce vůbec za nějaký jasný zážitek. Výsledný dojem z Václava vyvolává hlavně obrovské rozpaky. Na vině je jednak dramaturgický rozvrh, jednak některé prvky vyprávěcího stylu a jednak celkový hodnotový nádech.

Pokud znáte režijní explikaci, že film je o tom, zda vesnice odpustí „podivínovi“ poté, co spáchá zločin, a sepíše-li pro něj petici za propuštění z vězení, kam chudák nepatří, pak vlastně většinu děje jen čekáte. Podle dřívějších zveřejněných informací šel původní scénář daleko za moment, kdy se hlasuje v hospodě, ale v hotovém sestřihu jde víceméně o finále, které nepůsobí příliš silně, spíš jenom jako jedna scéna ze sledu dalších. Nemusíme ani vědět, že skutečný případ se udál jinak (dotyčný chlapík z vesnice surově zbil řidiče pražské tramvaje, že ho „nechtěl odvézt“ do nemocnice za matkou, ačkoli tramvaj jela prostě jinudy). Jakmile končí film pouhým titulkem, který vše dovypráví, a navíc přece jen víme, že jde o první titul z volného šestidílného cyklu Prezidentské milosti, je těžké ze sebe vydolovat nějakou katarzi. Místo prožití emocionálního vrcholu čelíme prázdnému utnutí děje. Jako by se tvůrci zalekli tvrdého vystřízlivění po „hrdinově“ návratu a utekli se k pseudohappyendu.

Potíž bude nejspíš mnohým divákům dělat i ústřední konflikt mezi „nenormálním“ Václavem a jeho „normálním“ bratrem Františkem. Předpokládám, že záměrem bylo udělat mnohoznačné dílo, kde nevíme, na čí straně stát. Jenomže vyprávění volbou svých prostředků zcela jednoznačně preferuje „nenormálního bratra“, jelikož scény jsou viděny z jeho pohledu a vždy dostaneme jako poslední odpověď jeho reakci, případně reakci matky zaslepené opičí láskou či reakci půvabné knihovnice Lídy (která čte knihy, je empatická, neštítí se Václava dotknout a tak dále). Jenomže, kontraproduktivně k tomu všemu „normální bratr“ říká víceméně to, co si myslí asi každý rozumný člověk, a on je za svou snahu věci řešit nejvíce bit, čili soucit publika nad ním pak klíčí velmi oprávněně. Nehledě na to, že Jan Budař hraje Františka mnohem přesvědčivěji (se všemi klady i zápory, které tato postava má), než se podařilo Ivanu Trojanovi uchopit svého Václava. Trojan je přitom obrovský talent a dříč, jenomže je to po Medvídkovi již jeho druhá role v řadě, kde to vypadá, že neví, co má hrát. Ztělesňuje totiž člověka, který nemá jednotnou diagnózu. Oficiálně to má být lehká mozková retardace, ale Václav kolísá od scény ke scéně mezi dobrotivým Otíkem z Vesničky, střeleným Pepkem Vyskočem s nebezpečnými násilnými sklony až k pouze nesmělému Miloši Hrmovi z Ostře sledovaných vlaků. Míra jeho postižení zkrátka těká podle toho, co se autorům hodí. Není to „mentál“, jací opravdu bývají, a míra hereckého převtělení tu není absolutní. Divácké oko se neustále zadrhává na tom, jak se herec o něco snaží.

Stejně tak se může zadrhávat i sluch. Velké břímě pro tempo vyprávění totiž představuje hudba Jana P. Muchova s natolik roztahaným motivem několika cinknutí, že se při jejím nadužívání film, sestavený už z beztak nepříliš dramatických vesnických výjevů a záběrů přírody, ještě o něco víc zpomalí. Vždyť přece jenom nesledujeme abstraktní umění, ale v zásadě klasické (takřka hollywoodsky oscarové) drama, které by bez zdržující hudby vcelku odsýpalo.

Ona „oscarovost“ nás taky nutně vede k závěrečné polemice nad tím, že tvůrci poměrně dost zneužívají samo téma mentálního postižení. Jde o zvláštní, dlouhodobý syndrom  filmařů, kteří se jako „citlivé umělecké duše“ cítí nějak spřízněni s blázny, již nejsou přijímáni okolní společností. Platilo to už dříve, ale minimálně po Rain Manovi a Forrestu Gumpovi je bohužel téměř z každého dalšího filmu na toto téma cítit kalkul a touha po výročních oceněních. Ve svém okouzlení božími prosťáčky však filmaři obvykle zapomínají na několik věcí. Za prvé reálnou nebezpečnost mnohých retardovaných a za druhé, že jejich jinakost (ve smyslu svobodomyslného bláznovství) může být inspirativní jenom někdy. U Václava je ovšem nejen zlehčováno, že psychopaticky střílí z pušky (jak naznačuje „komické“ ladění scének s pošťákem, traktoristy apod.), ale je mu také přiřknut problematický status „morálního pilíře“ – poněvadž on jediný vyjádří pobouření nad práskačstvím z minulého režimu.

Okázalost, s jakou se film snaží něco říkat a případně vyrábět poetiku, mu paradoxně ubírá na síle. A ačkoli je vhodné ocenit práci kameramana Jakuba Šimůnka, která vynikne na velkém plátně, s ohledem na scénář, herectví i režii si myslím, že v televizi bude Václavovi lépe. Asi tak jako by mu bylo v Brodě.