Zlatý kompas

Existuje nekonečně světů ležících vedle sebe. Světů jako ten váš, kde duše přebývá uvnitř těla člověka. A pak jsou světy jako ten můj, kde nás duše provází mimo tělo v podobě daemonů, ale patří k nám neoddělitelně jako vlastní srdce. Všechny světy mají jedno společné, Prach. Říká se, že tu byl dávno předtím, než se ve vzduchu objevily Divoženky, na vodách Romuni a uprostřed ledu Medvědi. Ale najde někdo klíč k jeho moci? V mém světě scholáři vyrobili Zlatý kompas, přístroj k zachycení šeptané pravdy, a oči se jim otevřely. Magisterium ale ze strachu před jinou pravdou, než je ta jeho, zakázalo o Prachu i tu nejmenší zmínku. Přesto se objeví někdo, kdo se Kompasu znovu ujme. Dítě, které nemá tušení, k čemu ho osud předurčil.”

Pokud ne sama slova prologu, pak nejpozději jeho filmové ztvárnění  diváka nezbytně přesměruje tam, kam má, totiž k Pánovi prstenů. Nejde tu ale o laciné vykrádání – rozhodl-li se Chris Weitz otevřít svou filmovou adaptaci Pullmanova Zlatého kompasu právě ve stylu a dikci nedostižného zpracování fantasy klasiky, učinil tak z dobrého důvodu. Filmová verze Tolkienovy trilogie totiž byla tím, co odstartovalo na přelomu tisíciletí novou vlnu zájmu o fantasy, a nebýt úspěchu jejího prvního dílu, New Line by v roce 2002 pravděpodobně neskočilo po právech na Pullmanovu trilogii. Uctivá pocta je navíc v případě Zlatého kompasu také dramaticky funkční, neboť vedle nezbytné dávky informací pro nováčky neznalé předlohy pevně rámuje vstup do světa vyprávění a udává mu tón (a navíc je velmi uvolněným odkazem k té pasáži Miltonova Ztraceného ráje, z nějž pochází titul celé trilogie – Jeho temné esence).

A jaký je tedy svět, do nějž nás Philip Pullman zve? Z citovaného filmového prologu je zřejmé, že ho obývají různé rasy, slovo scholár odkazuje k minulosti, Magisterium k represivní moci. A Prach? K tajemství. Na první pohled jde o jakousi verzi viktoriánské Anglie, s jejíž autentičností si autor ovšem pohrává s věru steampunkovou radostí. Je to svět, který funguje? Smečka nadšených příznivců knihy a s nimi i několik literárních porot by pravděpodobně odpověděly kladně. Já si vyhrazuji právo umírněných výhrad, neboť Pullmanův svět sice obsahuje řadu zajímavých detailů a originálních nápadů (zejména daemoni a jejich teorie jsou velmi osvěžující), je efektní a plný literárních a historických odkazů, ovšem celkově poněkud nekonzistentní, resp. všechny ty pozoruhodné jednotlivosti (alespoň pro mne) pouze naplňují jeho vlastní charakteristiku: světa, který se podobá našemu, ale v mnoha věcech se od něj liší. Nic víc.

Za stejně problematický pokládám tón vyprávění, který osciluje mezi příběhem a „mytologií“, což by samozřejmě bylo v pořádku, pakliže by mezi nimi nezela ne snad propast, ale řekněme jamka. Příběh sám, jehož protagonistou je ono „vyvolené“ dítě, je totiž přehledně jednoduchý v jazyce i akci, zatímco myšlenková nadstavba je podstatně náročnější (nemluvě o odkazech a narážkách, které nerozluští leckterý dospělý). Navíc se v zásadě jedná o teologický problém, proti němuž je tolkienovská Temnota přátelsky vstřícným pojmem.

Dobrá zpráva je, že z pohledu těchto námitek je Weitzův film svým způsobem lepší než Pullmanova kniha (ať si mě fandové třeba stáhnou z kůže). Především proto, že musí odehrát příběh na podstatně menším prostoru a na řadu detailů se vůbec nedostane, a pokud jde o polohu vyprávění, zacílil film směrem k dětem, resp. k nejširšímu diváckému středu, který se spokojí s jednodušší verzí filozofického folkloru, čímž ho v podstatě sjednotil. Stalo se tak zjevně s vidinou větších tržeb, ovšem pro jednou to ani příliš nevadí.  K daleko spornější změně ovšem došlo v jiné věci: producentská „opatrnost“ film důsledně zbavila jakékoli zmínky o církvi (ach, ti militantní věřící!) a takřka inkviziční polohu literárního Magisteria a zejména jeho odnože Absolučního výboru nahradila neutrální, vojensky působící mocenskou organizací, jejíž charakter se zdůrazňuje stylizovanými uniformami a totalitně působícími dekoracemi. Nastal tím samozřejmě významový posun oproti předloze (a dokážu pochopit, že se z toho může nejeden fanoušek zjevit), ten ovšem tvůrci dokázali (alespoň v rámci tohoto filmu) bez větších škod vyrovnat, alespoň ve smyslu pochopitelnosti a vnitřní logiky. Tlaku skutečných i předpokládaných protestů ale padl za oběť nejen „prvotní hřích“ (čtenáři vědí) – spolu s jednoznačně rodinným laděním filmu se totiž dostavila sterilizující korektnost, ohlazující hrany fyzické i duchovní drsnosti, nejmarkantněji asi ve scénách se zmrzačeným dítětem a v souboji obrněných medvědů.

Jediné, co zůstalo bez razantnějších změn, je sám příběh, tedy přesněji jeho jednotlivé peripetie. Vsuvka pro nezasvěcené, pozdě ale přece: Čeká nás jedenáctiletý sirotek Lyra Belaqua, která byla i se svým daemonem Pantalaimonem (řečeným Pant) svěřena do péče oxfordských scholárů, aby tu vesele lumpačila a vzdorovala vší výchově a vzdělání až do doby, kdy se jejího strýce, lorda Asriela, jakýsi chlapík z Magisteria pokusí otrávit, ona sama poprvé zaslechne slovo Prach, v Brytánii začnou mizet děti (včetně jejího přítele Rogera) a do jejího života vstoupí krásná, leč zákeřná paní Coulterová a zlatý kompas, zvaný alethiometr. Aniž by věděla něco víc o silách, které za událostmi stojí, či o úloze, kterou v nich ona sama má sehrát, vypraví se Lyra na sever, kam vedou stopy unesených dětí, nejprve ve společnosti říčních lidí, Romunů, a později s obrněným medvědem Iorekem Byrnisonem, jemuž pomůže vybojovat zpět královskou korunu a jenž zase na oplátku pomůže jí osvobodit vězněné děti z hrozivé vědecké stanice Bolvangar. Ne, nespletla jsem se, oproti románu filmaři opravdu prohodili dvě části děje, udělat ale z útěku dětí vrchol filmu pokládám za rozumné, neboť logicky uzavírá první část Lyřina poslání, na němž není nic filozofického, jde vlastně „jen o záchranu kamaráda“. Vynecháním tří posledních kapitol si navíc tvůrci vytvořili prostor pro ucelené vyprávění „jiné úrovně“ ve druhém díle. 

Výsledkem všech zmíněných změn a úprav je film velkoryse výpravný, pohádkově neškodný, výtvarný a trikový (odhadnete, ve které scéně myslel režisér na Star Wars?), jehož vlastní dramatičnost po dynamickém úvodu poněkud klesá pod tíhou prokletí „prvního dílu trilogie“ – totiž dostat do filmu spoustu nutných postav, vztahů a informací –, který ale ve finále nachází ztracený dech právě včas na to, aby navnadil diváky na druhý díl. Zřetelná ambice k vyšším cílům se bude pravděpodobně realizovat až příště, kdy se zápletka doslova i přeneseně odlepí od země a většina postav, jen letmo nahozených, dostane skutečný prostor ke smysluplné akci. Mám tím na mysli především Daniela Craiga coby charizmaticky arogantního lorda Asriela, anebo nadějně rozpolcenou Nicole Kidmanovou v roli paní Coulterové. Doufám také, že se znovu setkáme s hrdým Iorekem Byrnisonem, který, ač trikový, prokazuje ve filmu zdaleka nejzajímavější osobnost, a vrátí se jistě i Dakota Blue Richardsová, která svou Lyru zvládla na debutantku obdivuhodně.

Zbývá položit otázku, která mě celou dobu trápí: není vlastně laciné použít rekvizitu, která tápajícímu hrdinovi dokáže odpovědět na každou otázku? Tohle ovšem dětského diváka patrně trápit nebude – a právě jemu je určeno naše hodnocení.