Tahle země není pro starý

Už skoro čtvrtstoletí patří bratři Coenové k tomu nejlepšímu, co se na širých amerických filmových pláních urodilo. Být klasikem má ale i svou stinnou stránku. Totiž že když nejste v absolutně vrcholové formě, hned začnou zlí jazykové syčet na téma vašeho úpadku. Jako když třeba Spielberg mezi Vojíny Ryany a Mnichovy utrousí nějaký ten Terminál. Coenové se v posledních letech k mistrovskému kousku nejvíce přiblížili noirovým Mužem, který nebyl, ten ovšem obložili vlažnějšími (i když rozhodně ne nevydařenými!) počiny jako Nesnesitelná krutost nebo Lupiči paní domácí. Určitě nejsem sám, kdo dosti netrpělivě čekal na další majstrštyk formátu Farga (či Big Lebowského, budeme-li brát v úvahu i jejich taškařice), a jistě vám už došlo, že mířím k dobré zprávě: Tady je, nenechte ho utéct!

Texas, začátek osmdesátých let. Nad vyprahlou krajinou táhnou mračna a ani šerif Ed Tom Bell (Tommy Lee Jones) nemá v duši právě jasno: „V Huntsvillu jsem svýho času poslal do plynový komory kluka. Sebral jsem ho a svědčil jsem. Zabil čtrnáctiletou holku. V novinách psali, že to byl zločin z vášně, ale von mi řek’, že v tom žádná vášeň nebyla. Řek’, že se někoho chystal zabít vodjakživa. Řek’, že ví, že jde do pekla. Byl tam asi za čtvrt hodiny...“ Unavený veterán a amatérský filozof Bell toho už viděl a zažil hodně, ale s některými věcmi se nedokáže srovnat. Nejspíš právě proto, že toho viděl a zažil dost na to, aby věděl, že pravidla života a smrti jsou jen prázdný mýtus.

Llewelyn Moss (Josh Brolin) takové věci neřeší. Chuďas, žijící s manželkou Carlou Jean (Kelly Macdonaldová) v přívěsu na okraji pustin, se staví k životu, který mu nic neservíruje na stříbrném podnosu, se stoickým čelem. Jednoho dne při lovu vysoké narazí na místo, kde se nepěkně zvrhl drogový kšeft. Mezi těly mrtvých Mexičanů (a psa) najde hromadu toxických balíčků a jednoho žíznivého polopřeživšího... ale něco tu chybí. Peníze najde v rukách nešťastníka, který se ještě stačil odplazit do stínu. Dobré dva miliony dolarů...

... budou vždycky někomu chybět. Po stopách zmizelého kufříku se vydává zabiják Anton Chigurh (Javier Bardem), s nímž, jak víme z úvodní scény, v níž zamordoval policajta (jeho poslední slova byla „mám to pod kontrolou, pane“) a náhodného kolemjedoucího (svou oblíbenou vzduchovou uspávačkou dobytka, či jak se té ďábelskosti správně říká), není žádná legrace. Vlastně, jak později konstatuje jeho kolega/konkurent Carson Wells (Woody Harrelson): „Asi bych řekl, že nemá vůbec žádný smysl pro humor.“ Zato má prakticky absolutní smysl pro extrémně zvrácenou variantu spravedlnosti, což v praxi znamená, že když jste se s ním setkali tváří v tvář, nejspíš jste v životě udělali něco, kvůli čemu musíte zemřít...

A že tu zemře lidí. Někteří zaslouženě, jiní bezdůvodně. Příběh, který Coenové převzali z knihy Cormaca McCarthyho, je značně nevyzpytatelný a s nikým se nemazlí. Nehledejte zásadnější smysl v tom, kdo a proč přežije a kdo bídně zhyne. Ono je tohle vyprávění totiž mimo jiné právě i o tom, že některé věci smysl prostě postrádají. A máte-li rádi konce úhledně ovázané mašličkou, vězte, že Tahle země disponuje ve svém závěru... jak to říct... značným WTFaktorem. Zdaleka se nedočkáte všeho, co byste viděli v thril-leru, hrajícím podle konvenčních pravidel žánru. Ba dá se dokonce říct, že jde o vyprávění poněkud podvratné, ale to už si budete muset přebrat sami.

Po mrazivém prologu se začnou kolečka příběhu roztáčet a zapadat do sebe s až hitchcockovskou bravurou. Dlouhé pasáže se odehrávají téměř či úplně beze slov, jiné perlí skvostnými dialogy a monology, kočkomyší hra Chigurha a Mosse, orámovaná a oglosovaná šerifovým filozofováním, nabízí sekvence, při nichž zapomínáte dýchat nebo naopak v duchu výskáte kinofilským blahem. Z hlediska formálního, tj. kamery, volby záběrů, střihu... se Země vyrovná tomu nejlepšímu, co Coenové v minulosti natočili, a to se bavíme o mistrech, kteří vytvořili několik nezapomenutelných obrazů už ve svém debutu (Zbytečná krutost, 1983). Jejich práce s rozlehlými pustinami Texasu je stejně dobrá jako svého času zasněžené pláně Severní Dakoty ve Fargu. Ke specifické atmosféře přispívá i absence hudby (Carter Burwell prý šestnáct minut složil, ale s výjimkou poloruchů pod závěrečnými titulky jsem si skutečně nevšiml vůbec ničeho), která by nás naváděla k jakýmkoli očekáváním a emocím.

Nic než chválu nelze vršit i na adresu hereckou, počínaje Tommym Lee Jonesem, který je sice coby texaský šerif tak trochu sázkou na jistotu, ale přesto se mu daří nekopírovat své starší postavy a vtisknout Bellovi specifický nádech smutku, melancholie i humoru tak suchého, až je křupavý. Velmi příjemně překvapuje Josh Brolin, který upřímně řečeno donedávna nic moc zajímavého nepředvedl, loňský rok mu ale – s přihlédnutím k práci v Planetě Teror a Americkém gangsterovi – naložil využitých příležitostí vrchovatě. Nejefektnější je ovšem Javier Bardem coby sériový vrah s hříbečkoidním účesem, úsměvem, z nějž by Charlesi Mansonovi slezly vlasy, a vnitřním přesvědčením, že je čímsi jako vyslancem smrti na Zemi. Rozhodně jedna z nejpozoruhodnějších postav posledních let a vydatný příspěvek do pomyslné síně slávy nejďábelštějších sviní filmové historie (a také výkon – prozatím jen – na Zlatý glóbus, stejně jako scénář).

Existuje-li k tomuto úmyslně neostře řezanému filmu něco jako klíč, bude se vám pravděpodobně měnit podle toho, kterou z těchto prostorem víceméně rovnocenných tří postav budete vnímat jako protagonistu. Já se Touhle zemí zatím prošel třikrát, pročež mohu říct, že patří mezi filmy, které ve vás s dalšími sledováními rostou a bobtnají myšlenkově různorodými směry. Osobně tedy ještě nemám jasno v tom, zda budu mít za nějakých deset let od Coenů stále nejradši Fargo nebo už tenhle brilantní „thriller s přesahem“.