Noc patří nám

Když pracujete pro drogového bosse a vaši příbuzní patří k nejzarytějším brooklynským poldům, máte zaděláno na opravdu nehezké trable. Bobby Green si ovšem podobné úvahy nijak zvlášť nepřipouští. Vede víceméně spořádaný noční klub El Caribe a o další aktivity svého šéfa, přívětivého ruského imigranta Marata Buzhayeva, se ze zásady nestará. A se svou škrobeně uniformovanou rodinou už prakticky žádné styky neudržuje, má změněné jméno a rozhodně se mezi přáteli a obchodními partnery nechlubí skutečností, že mají s otravně výkonným kapitánem Josephem Grusinským společné rodiče. Neutralita uprostřed stále vyhrocenější bitvy mezi drogovými gangy a strážci zákona se však udržuje čím dál obtížněji. Definitivní zlom nastává ve chvíli, kdy se Buzhayevův synovec Vadim Nezhinski rozhodne zahájit likvidaci příliš dotěrných poldů a na čelních místech jeho seznamu se objeví i Bobbyho bratr a otec.

James Gray nás ve svém třetím filmu, pod nějž se podepsal také jako scenárista, zavádí do rušného prostředí Brooklynu osmdesátých let. Stejně jako v předchozích snímcích Malá Oděsa a Temná zákoutí i zde hrají prim motivy věrnosti, cti a rodinné soudržnosti, přičemž muziku tvrdí všeho schopní hrdlořezi z řad ruské mafie. Jednoduchý příběh, v němž byste marně čekali na překvapivé zvraty nebo rafinované vypravěčské fígle, se soustředí na postavu Bobbyho, jenž se pod tlakem okolností mění z uvolněného a zábavu milujícího pohodáře v drsného poldu, jakého z něj vždycky chtěl mít jeho otec. Je skoro až s podivem, jak dobře může tato přímočará historka s místy velice diskutabilní logikou (že by si mafiáni nedokázali proklepnout minulost a rodinné konexe člověka, jehož chtějí zapojit do svých obchodů?) fungovat na filmovém plátně. Gray totiž svůj slabší scénář zachraňuje z režisérské stoličky, jednak tím, že dovedně evokuje atmosféru kriminálek ze starší školy, a především obratností, se kterou umožňuje divákovi vžít se do sledovaných hrdinů. V důsledku toho pak jednoduchost příběhu vnímáme spíš jako čistotu stylu, v němž se nic nezastírá ani nemarkýruje, motivy postav máme jako na dlani, ale přesto s napětím sledujeme další děj.

Samozřejmě by tohle nemohlo fungovat bez kvalitních hereckých výkonů. Film táhne bez sebemenšího zaváhání Joaquin Phoenix, který Bobbyho proměnu z lehkomyslného požitkáře na přísného zastánce pořádku zvládá nadmíru přesvědčivě. Mark Wahlberg a Robert Duvall sice nepředvádějí žádné velkolepé herecké koncerty, ale dávají svým postavám přesně to, co potřebují. Příjemně překvapí Eva Mendesová, vykreslující i na minimálním prostoru věrohodný obraz osoby, která je spíše než pouhou sexy přítelkyní pevným bodem v rozkolísaném světě hlavního hrdiny. Díky jim všem je Grayův snímek (jehož název připomíná slogan na autech newyorských policistů) i přes jistou neoriginalitu a celkově slabší scénář nadstandardním dílem, nebo chcete-li „exaktnější“ procentuální vyjádření, poctivou sedmdesátkou. V rámci zaokrouhlovacího systému Cinemy pak lehce ošizenou osmdesátkou.