Až na krev

Coyote Hills, 1898. Chudý prospektor Daniel Plainview narazí nejprve na stříbro a pak na drahocennou ropu. Po dvanácti letech plných další úmorné dřiny se pak může hrdě nazvat těžařem. Povede se mu skoupit neúrodné pozemky v zapadlé kalifornské díře jménem Little Boston, pod nimiž se zřejmě skrývá celé moře ropy. Podporu a pracovní sílu místních živořících farmářů si Plainview zajistí slibem blahobytu, takže jediný, koho nedokáže zmanipulovat, je samozvaný duchovní vůdce komunity, hlava místní církvičky Třetího zjevení Eli Sunday – mladík, jehož pragmatický bezvěrec Plainview považuje za stejně protřelého manipulátora, jako je sám.

Zatímco Eli se obklopuje oddanými ovečkami věřícími v jeho „povolanost“, nelida Plainview dbá o to, aby mu veřejný obraz vylepšovala vždycky nějaká ta nevinná tvář po boku: nejprve sirotek H. W., jehož představuje jako svého syna, pak Eliho mladší sestra Mary, po níž pojmenuje svůj první littlebostonský vrt, a posléze neschopný nevlastní bratr Henry. Soukromý mocenský spor mezi Elim a Danielem se ovšem vyostřuje spolu s ranami, jež prohlubují nenávist k lidem a zoufalou osamělost stárnoucího podnikatele… Kdo zvítězí – a hlavně jak?

Těžkopádné romány levicově orientovaného amerického spisovatele Uptona Sin-claira (1878–1968) dnes patří k právem pozapomenutému čtivu – a výjimkou není ani Petrolej (1927), který zaujal Paula Thomase Andersona natolik, že se jeho prvními sto padesáti stránkami inspiroval ve scénáři svého nového filmu. Nejde tedy ani tak o adaptaci jako o nový film sedmatřicetiletého režiséra. Historickou ságu odehrávající se v průběhu tří desetiletí s jeho předchozími díly pojí zájem o zviditelnění vazeb, jež k sobě poutají jednotlivé lidi, aniž by ovšem ovlivňovaly běh světa. Ten se jeví spíš jako protivník, s jehož tajemnými, možná nepřátelskými zákony se musíme vyrovnat. Důležitá tak pro Andersona zůstává otázka víry jednotlivce a „odměny“, které se mu za ni dostává: Eli je dozajista spíš bratránkem fanatického popularizátora šovinismu Franka Mackeyho (Tom Cruise) z Magnolie (1999) a kariéru buduje na svých léčitelských úspěších se stejným nasazením jako protagonista Hříšného boogie (1997) na výdrži svého famózního penisu. Podobně jako oni (nebo nadaný chlapeček Stanley Spector z dětské televizní soutěže v Magnolii), ani mladý Plainview by nikdy neuspěl jen proto, že by vlastnil nejlepší ropné vrty v celé širé Kalifornii: vítězí díky umanutosti a šikovnosti, ale také přesvědčení, že „černé zlato“ dokáže dostat ze země ven kdykoli a odkudkoli.

Vyprávění je navíc propleteno – tak jako u Andersona často – sítí pomyslných otcovských a synovských vazeb (v pokrevním i přeneseném smyslu). Především Eliho a Daniela, kteří své skutečné otce patrně oba se stejnou vehemencí zavrhli, spojuje zvláštní pouto podobností a odlišností, nutící nás uvažovat o tom, co je v chladném, odcizeném světě tohoto filmu správné. Kam až je který z hrdinů ochoten zajít, aby dostal, co chce? Klíčovou konfrontační scénou je  podvakrát okamžik jakoby „v kostele“, kdy o přítomnosti boha můžeme s úspěchem pohybovat, a musíme proto sami spočítat  dosažené skóre upřímnosti obou hráčů.

Eli (opatřený snílkovsky vzdušnou tváří Paula Danoa/Malá Miss Sunshine) a Daniel (skrznaskrz temně ďábelský, patami do země pevně zarytý Daniel Day-Lewis) přitom jako by přicházeli z opačných stran světa: první z nebe, druhý z hlubin pekla. Oba jsou nicméně svým způsobem „těžaři“. Zatímco duchovnímu jde především o zisk, který si patrně umí i užít, Daniela dosažený blahobyt obtěžuje jako jakýsi vedlejší produkt jeho činnosti. Ke spokojenosti mu vždy stačil kus holé podlahy, na nějž by mohl složit hlavu na noc, úlevně zpitý do němoty, beze snů.

Nenávidí z hloubi duše lidstvo i lidi, svět i svou vlastní existenci. Žádná ziskuchtivost dočasně nezastínila jeho živoucí lidské srdce (které už dávno nemá). Nikdy neměl žádné šťastné vzpomínky. Netouží nikoho svádět ke zlu, protože to by znamenalo začít s ním mluvit. (Ztráta komunikace patří k důležitým motivům tohoto vyprávění.) Z Danielových okoralých stařeckých rtů nakonec neuslyšíme žádné „poupátko“, i když obrovský pustý dům, v němž se odehrává poslední dějství tohoto dramatu, jistě může připomínat příbytek Občana Kanea. Na rozdíl od hrdiny Orsona Wellese ovšem Plainview nikdy nepředpokládal, že by za peníze mohl něco skutečně získat. Kupředu ho nepohání nějaká banální touha po zisku, ale jakýsi děsivý, absurdně nesmyslný mechanismus, který ho nutí zas a znovu, až do úpadu, vysávat zemi.

I když ropa patří mezi žhavá témata dnešního dne, Až na krev můžeme jen stěží považovat za podobenství o ničivé nenasytnosti kapitalismu (s drobnou kritikou náboženství jako opia lidstva). Přestože působí co do reálií syrově věrohodně, není ani tradičním filmovým příběhem z amerických dějin: navzdory případným vazbám na dobové fotografie rozmáchle krásné „westernové“ obzory a až lynchovsky zaujaté záběry na pracující stroje (podložené velmi nestandardní hudbou Jonnyho Greenwooda z Radiohead) jde vlastně o komorní psychologické drama, jehož středobodem je Plainview.

Výsledný „vnitřní“ pocit je rovným dílem výsledkem Andersonova precizního vizionářství jako hereckého umu Daniela Day-Lewise, jenž jen málokdy vystupuje ze své nehybné masky, a přesto soustřeďuje všechnu pozornost na sebe – a tu svou nám zároveň odpírá. Nitro hrdiny, do nějž se marně a se stěží zvládnutelným odporem dobýváme celé dvě a půl hodiny trvání filmu, zůstává nedostupné. Přestože se nám tak nabízí zážitek podobný dnu strávenému v rakvi po boku spícího polovyhládlého upíra, už kvůli Day-Lewisovi film stojí za to:  jakmile se mihne plátnem, rozhodně se nebudete nudit.

Až na krev je dílo, díky němuž se dozvíte nakonec mnohem víc o sobě než o postavách. A to, co se dozvíte, pro vás nemusí být moc lichotivé. Skutečně jste ochotni sledovat se zaujetím snímek, na který vás přilákaly dobré kritiky, přestože vás tak bezohledně připravuje o váš zavedený divácký komfort? Pocítíte opravdu drobné uspokojení, když se hrdina zbaví přítěže svého ohluchlého synka, jenž v autentickém podání neherce Dillona Freasiera začne vyprávění zatěžovat přílišnou emocionalitou? A skutečně si oddechnete, že hrdina pouze zanořuje své falické vrtáky do ropy a celé vyprávění se díky tomu klidně obejde bez ženských postav? Potom jste doma.

Pokud Magnolii považujete (podobně jako já) za přeceněnou, nabubřelou, povrchní a příliš účelově manipulující s přirozenými diváckými city, tentokrát tím víc oceníte Andersonovu výlučnou nekompromisnost – není v něm ani za mák pokory, diváka traktuje jako poctivý sociopat a stejně jako Eli si nejspíš ve skrytu duše myslí, že Bůh spasí chytré. Člověku jen zůstává rozum stát, jak se mu za zády studia vůbec povedlo natočit tak celistvý, divácky nevstřícný snímek, že by mu za něj mohl blahopřát i Robert Altman. Zemřelý režisér (jemuž Anderson stál za zády jako rezerva při jeho posledním filmu Zítra nehrajeme! a jemuž Až na krev dedikoval) se ovšem nikdy nestavěl proti divákovi tak otevřeně. Vždycky měl v záloze ironii nebo černý humor – ty nám však jeho žák důsledně odpírá.

Nelze se ubránit dojmu, že řada ocenění, jež film sbírá, patří právě této negativní důslednosti. Až Plainview vyštěkne své finální „Už jsem skončil“, možná se tak budete cítit trochu podvedeni. Mezitím vám však Andersonovo dílo proniklo do krevního oběhu... Není to hezký ani hodný film. Stěží ho mohu nazvat krásným nebo léčivým. (Nejvíc mu možná sedí přídomek „protivná, nakažlivá infekce.“) Ale určitě na něj jděte.