Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street

Kdysi se jmenoval jinak – a také vypadal a cítil jinak. Po patnácti letech strávených v australské trestanecké kolonii je však z mladého, nadějného londýnského holiče Benjamina Bakera zahořklý muž,  kterému na vezdejším světě připadá beznadějné a odporné všechno – s výjimkou odplaty za vlastní zmarněný život. Uprchlý vězeň, který si teď říká Sweeney Todd,  si pronajme tentýž podkrovní pokoj, který kdysi sdílel se svou milovanou rodinou – do té doby, než soudce Turpin chlípně zatoužil po jeho krásné manželce a odsoudil nevinného Benjamina k doživotí. Zprzněná Lucy se prý potom otrávila arzenem a padouch pak přijal holičovu dcerku Joannu za vlastní. To alespoň tvrdí holičova dávná bytná, vdova Lovettová,  prodávající v přízemí jeho staronového příbytku bezkonkurenčně nejhorší masové bochánky ve městě.

Není divu, že Sweeney myslí  na pomstu, již mu pomohou dokonat krásné stříbrné břitvy, které mu paní Lovettová citlivě schovala do skrýše pod podlahou. Definitivní „oholení“  soudce a jeho přisluhovače,  biřice Beadla, je jen otázkou času. Jenže i netrpělivý Sweeney začíná tušit, že pomsta vychutnaná za studena ještě získává na lahodnosti,  když ji necháte kapánek uležet. A že do ní může zahrnout celý svět – vždyť všichni si zasluhují dobře oholit! A někdy se při tom ušetří spousta hrobů, zvlášť když zafunguje dosud nevyužitý podnikatelský génius paní Lovettové. Z pekárenského komína na Fleet Street se začne vesele kouřit a na nové masové bochánky se Londýňané jen hrnou. Jenže jak dlouho tohle podnikání s nadějnými vyhlídkami do budoucna může obstát v konfrontaci s jednorázovou a jednostrannou pomstou dvorního dodavatele masové náplně – Sweeneyho Todda?  

Krvavý morytát o sériovém vrahovi zrodila viktoriánská Anglie a od poloviny 19. století byl vyprávěn nejrůznějšími způsoby. Pozvolna se v něm zahnízdil motiv pomsty, vysvětlující (ale neomlouvající) Toddovo jednání. Jistě však nejde o příběh, který byste vnímali jako látku vhodnou pro Tima Burtona. Ten sice točí „divné“ filmy, nicméně jejich hlavní hrdinové jsou spíše „dobří“a nevraždí své nevinné spoluobčany – a pokud se jim
v rukou blýskají břitvy, používají je na umělecké stříhání krušpánkových keříků. Od dob Střihorukého Edwarda však Tim Burton poněkud vyrostl a může si dovolit nekompromisněji prosazovat své názory a pocity. Dlouhá řada báječně ujetých zloduchů, kteří byli pouhými pro-
tivníky burtonovských hrdinů,  nyní vrcholí Sweeneym Toddem. Ten má co do stylizace tváře blízko k Beetlejuiceovi, co do melancholie vyvržence k batmanovskému Tučňákovi, v šílenství si podává ruku s Jokerem, důsledností „protinožce“ se vyrovná mimozemšťanům z Mars útočí! a sériovou prací  připomíná Bezhlavého jezdce z Ospalé díry… Jak vyprávění plyne, začínáme si myslet,  že v jednom je Sweeney přece jen trapně korektní – totiž v tom, že nepodřezává děti a dámy (protože se neholí). Nemyslíme si to však naštěstí donekonečna. Takže na Swee-
neym Toddovi s výjimkou elegantního pruhu bílých vlasů v černé kštici zaplať-pámbu nic korektního není, což představuje jistou novinku v Burtonově světě: ať byly skutky jeho hrdinů sebepodivnější, vždycky se to nějak vtipně zakamuflovalo: třeba oběti pana Wonky v Karlíkovi a továrně na čokoládu si exekuci ústící v groteskní zmrzačení vykoledovaly svou všetečností. Příběh o Sweeneym Toddovi by samozřejmě šel vyprávět i tímto způsobem, stačilo by stylizovat holičovy oběti jako ohavné kreatury. To ovšem není cesta, kterou se Tim Burton tentokrát rozhodl vydat. I když předloha mu nabízela možnost nadsázky, vzal příběh vraždícího holiče překvapivě vážně – a natočil svůj nejsmutnější a nejtemnější film.

Muzikál podle Burtona

Můžeme se domnívat, že přinejmenším stejně jako možnost postavit do středu vyprávění tragického záporného hrdinu režiséra zlákal žánr hudebního filmu, respektive možnost propojit vlastní letitou fascinaci klasickým hororem s ceněným muzikálem Stephena Sondheima a Hugha Wheelera (1979), který ho zaujal už coby studenta svým „nemožným“ tématem. Na hudební žánr si Burton viditelně „nabíhal“ už delší dobu, nelze si však nevšimnout, že mnohé hudební vložky v Mrtvé nevěstě či Karlíkovi mají ke klasickému hollywoodskému muzikálu mnohem blíž než kterékoli písňové číslo ve Sweeneym Toddovi.

K jedinečné nestandardnosti filmového Sweeneyho Todda přispívá už Sondheimův moderně nervní skladatelský styl, který se neopírá o obvyklé rýmované,  rytmické a zpěvné písničky, které byste si mohli zpívat ve sprše. Jeho inspirátory byli Maurice Ravel, Sergej Prokofjev a – což je voda na náš mlýn – „hitchcockovský“ hudební skladatel Bernard Herrmann. Burtonův film pak logicky ani nemůže připomínat kupříkladu nedávný muzikálový propadák Fantom Opery, jehož  jevištní předloha mimochodem vznikla v roce 1987 ve snaze navázat žánrově na Sondheimova Sweeneyho.

Burton navíc nenatočil adaptaci divadelního muzikálu v obvyklém smyslu, ale vlastní film, v němž jsou postavy sice důsledně stylizované ve vzhledu i akci a zakomponované do dekorací, nikdy však nepůsobí teatrálně. Ve zpěv propukají jaksi samozřejmě v rámci expresionisticky pokřiveného,  intimního prostoru svých osamělých,  zmučených duší. Nezpívají pro diváky, ale skoro vždycky každá sama pro
sebe. I pokud jde o duet, vede si každý z partnerů většinou svou. Tihle podivíni spolu také nikdy netančí – naopak, když Sweeney vezme do kola paní Lovettovou, můžete očekávat jen to nejhorší. Duety, sbory či taneční čísla jsou přitom oporou klasického hollywoodského muzikálu, kde zviditelňují harmonickou sounáležitost postav, do které tehdejší režiséři nejrůznějšími rafinovanými způsoby vtahovali i diváka. Popřením těchto principů Burton – dozajista záměrně – rozmetává tradiční  muzikálový svět a konfrontuje ho s podmanivou, excentrickou vizí  intimního „misantropického“ muzikálu.

V té by se zkušení muzikáloví pěvci, rozkročmo a s velkými gesty vychutnávající písňová čísla,  vyjímali snad až nepatřičně. Burton raději angažoval herce blízké svému srdci,  kteří se s výjimečným nasazením zhostili náročných pěveckých partů. Vedle bezchybného Deppa (který
s Burtonem spolupracuje už pošesté) oslnivě září režisérova múza Helena Bonham Carterová, jež v nešťastně zamilované,  nicméně prakticky činorodé paní Lovettové nestvořila jen nádherně „jiný“ ideál ženské krásy, ale také hluboce emocionální těžiště celého vyprávění. Tichou zvrácenost zpustlého soudce Turpina oceníte v podání Alana Rickmana, jehož zloduši nikdy nejsou jednostrunní. Nečekaně silný moment, v němž bolestně zrazený Turpin nastaví hruď k ráně nanicovatému nápadníkovi své líbezné schovanky (jenž ovšem není žádné akce schopen), nám dovoluje zalitovat, že tato skrytě tragická postava nedostala ve vyprávění víc prostoru – zvlášť když vlastně smýšlí stejně jako Todd, soudě, že každý patří na šibenici… Timothy Spall (Beadle) a Sacha Baron Cohen (Adolfo Pirelli) jsou typově přesní, ale – stejně jako prakticky neznámí představitelé dalších postav – „jen“ dokonale naplňují daná vizuální schémata.

Také díky jim ovšem Londýn Tima Burtona (a jeho spolupracovníků, mezi nimiž dominují kameraman Dariusz Wolski, autorka kostýmů Eileen Atwoodová a „felliniovský“ výtvarník Dante Ferretti) není jen barvitým pozadím, jež rozhýbávají načesané postavičky v malebně zašpiněných hadrech. Cesta realismu však Burtona neláká: špínu a děsivou nuznost a beznaděj tohoto světa neodkrývají realistické detaily,  ale komplexní, tradiční expresionistická stylizace. Ta na jedné straně v klasických dekoracích minimálně    využila digitálních dodělávek, na druhé však v závěrečné fázi postprodukce „vysála“ z obrazu všechny barvy až na hranici černobílosti. Výjimkou je jediná – rudá barva krve, jež v hyperrealistických výtryscích korunuje Sweeneyho „holičskou“ práci.

Není kam odejít

V souladu se Sweeneyho názorem je svět pekelně odporným místem a lidé,  kteří ho obývají, jsou rovněž beze zbytku ohavní a zlí – od holiče přes jeho bytnou k vilnému soudci – včetně  toho vděčného chlapečka se zálibou v ginu Tobyho, jehož si paní Lovettová vzala k ruce a jehož temně nedětský vzhled brzy přestane skrývat plavá paruka. Odporní, protože nudní, jsou pak bezvýznamní příslušníci pouličního davu,  pro který ostatně Burton nikdy neměl slitování.

Jedinou výjimkou se zdá být mladičký milenecký pár – andělská Johanna a její milý, námořník Anthony Hope. Jejich blouznivá, anemická láska se ovšem jeví být jen přihlouplou naivitou, která by si nepochybně zasloužila trest. Burtonovi však nestojí  za pozornost, takže je odsune do pozadí a nechá nás, abychom zauvažovali, do jakého „jinam“ by ti dva v daném prostoru asi tak mohli „šťastně odejít“. Pro námořníka na suchu a dívku, která neměla nikdy žádné sny, jen samé noční můry, se tu žádné řešení ve stylu finále Ospalé díry nenabízí – také proto, že toto vyprávění je především o nenaplněné lásce a (abychom do toho zahrnuli i Pirelliho) zmařených nadějích. Heslo „mládí vpřed“ nefunguje: Tento svět nemá budoucnost, už proto,  jak těsně je navázaný na postavu Sweeneyho Todda: jediné „světlé“ scény ve vyprávění představují vzpomínky na minulost holiče,  který se i v těch nejcukrovějších představách paní Lovettové o šťastném soužití zlověstně kaboní.   

Jinak je to ovšem s filmem samotným. Jeho zahledněnost do minulosti je šťastná a šťavnatá, a i když v zahledění do minulosti ledaccos s láskou rukodělně recykluje,  s podezřelými výrobky paní Lovettové nemá nic společného. Pokud výroba děsivých masových bochánků
odkazuje k Burtonovu oblíbenému ambivalentnímu motivu továrny, je Ďábelský holič z Fleet Street dokonalou ukázkou „netovárního“ hollywoodského filmu,  který se sice z celkem pochopitelných důvodů nestal diváckým hitem, ale patří k tomu nejlepšímu, co Tim Burton kdy natočil.