Soukromá válka pana Wilsona

Když ve 30. letech minulého století točil Frank Capra své společenské pohádky o jednotlivci, který ve jménu dobré věci přemůže silou své víry zdánlivě všemocnou mašinerii, byl to projev idealistického patriotismu, jinak řečeno, (naivní) přání otcem (nereálné) myšlenky. Když v 80. letech téhož století vyrazil kongresman Charles Wilson z Kongresu půl miliardy dolarů ve prospěch trpících vesničanů v Afghánistánu, mohlo se zdát, že se Caprovy sny naplnily. A vlastně naplnily, respektive realizovaly se v praxi – a tudíž způsobem, ze kterého by režisérskému snílkovi naskákala kopřivka.

Především, Charlie Wilson rozhodně nebyl z rodu oněch caprovských nadšených prosťáčků se sněhobílýma rukama. Jako liberálně demokratický kongresman za druhý volební okrsek v Texasu byl sice pětkrát znovuzvolen, nikdy se však neproslavil ničím jiným než bouřlivě poživačným způsobem života, který mu vysloužil přezdívku „Good Time Charlie“ a jeho úspěchy v Kongresu pramenily zejména ze schopnost „dělat službičky a často hlasovat ‚pro ‘“. Příznačné je, že zároveň s úsilím získat dostatečné prostředky pro financování pomoci Afgháncům řešil s hejnem svých vnadných, mladých a inteligentních asistentek stejně zaujatě i problém, jak se vyhnout vyšetřování ohledně svého společenského života (a kokainu), a že z něj ani jeho poctivé odhodlání neučinilo lepšího člověka. Ušlechtilost pokud jde o trpící vesničany se také cestou kamsi vytratila, protože tihle vesničané, zabíjení a vyhánění z domovů ruskou armádou, tak nějak nestáli o rýži a obvazy, ale o zbraně, o hodně zbraní. A konečně způsob, jakým jim je Charlie Wilson obstaral: byť se při jeho sledování nevěřícně tají dech, denní světlo by snesl jen stěží, neboť vedle obratného manévrování na jeho domovské půdě zahrnoval i bezskrupulózní čachrování se zástupci několika vzájemně velmi znepřátelených států. A to už se snad raději ani nezmiňujme o tom, k jakým koncům Charlieho svaté nadšení vedlo, totiž, co s těmi zbraněmi oni ubozí trpící vesničané za pár let udělali.

Příběh, balancující na tenké hranici mezi americkým snem a americkou noční můrou, sleduje Wilsonovo počínání od lenošení v lasvegaské vířivce ve společnosti několika striptérek až po udělení vyznamenání muži, „jenž zasadil ruské    armádě smrtící ránu, jež oslabila komunistickou říši“ v duchu až jakési absurdní komedie. Komedie, v níž jsou historické a politické souvislosti sice přítomny, ale nejsou primárním cílem – Nicholse se Sorkinem totiž příliš nezajímala přímočará kritika či obhajoba americké politiky a už vůbec neměli zájem točit nějakou lekci z dějepisu. Jejich snímek je určen divákovi, který stejně jako Charlie Wilson ví, kde leží Afghánistán, zná obsah pojmu studená válka a má alespoň základní tušení, proč Rusové v roce 1979 vtrhli do země svého jižního souseda. To je asi tak vše, co potřebuje vědět, aby se mohl soustředit na to, oč tu ve skutečnosti běží, totiž na neobyčejně ironickou lekci o relativitě hodnot, motivů a činů.

Je nutno také poznamenat, že byť scénář vznikl podle Wilsonovy biografie z pera někdejšího producenta televizního pořadu 60 minut George Crilea a kongresman je tu představen jako muž, který (s notnou měrou nadsázky) ukončil studenou válku, je zřejmé, že bez pomoci dvou svých nejbližších spojenců by jen těžko uspěl. Jejich povaha a nepravděpodobnost takového spojení jsou ovšem jen dalším paradoxem, dodávajícím vyprávění až surrealistický nádech. Silou, která přesně odhadla Charlieho možnosti a rozhodla se využít jeho členství ve dvou výborech – pro zahraniční operace a obranu –, byla houstonská milionářská panička, zarytá antikomunistka (a Charlieho bývalá milenka) Joanna Herringová. Ocenila sice, že Charlie jen tak mimochodem, někde mezi řešením osudu texaských jesliček a hlasováním o podpoře skautingu, dokázal zdvojnásobit fond na financování tajných operací v Afghánistánu z pěti milionů na deset, s ženským šarmem ho ovšem ujistila, že to nestačí, a domluvila mu schůzku s pákistánským prezidentem. A když ji Charlie absolvoval („Jako by mě fackovali pákistánští varietní umělci“) a navštívil uprchlické tábory v Péšaváru, jeho upřímné zděšení svedl do praktických a cynicky realistických kolejí třetí člen tohoto triumvirátu – obhroublý, frustrovaný, agresivní a velmi zkušený agent CIA Gust Avrakotos. Až spojením jejich možností, schopností a kontaktů se podařilo zafinancovat, a tudíž vyzbrojit a vycvičit sílu, která za pomoci ruských zbraní porazila Rusko, aniž si toho všiml kdokoli kromě ruské armády.

Podvratně úspěšné tažení Wilsonova týmu a jeho vlastní proměna z poživačného politického profesionála v muže, který své nově nabyté svědomí nevyhnutelně utopí ve skepsi, potřebují ke své pointě méně než dvě hodiny, což je zásluhou ve stejné míře scenáristy i režiséra. Aaron Sorkin (Americký prezident, seriál Západní křídlo) dokázal předlohu, resp. události, jež pokrývají minimálně deset let, zkondenzovat v kompaktní, svižný a navíc mimořádně vtipný scénář, v inteligentní zkratce kombinující přesný politický místopis s jeho cynickým komentářem, který režisér Mike Nichols ve stejné kvalitě natočil. Ani v úctyhodných šestasedmdesáti letech neztratil nic ze svých profesionálních schopností a lze jen obdivovat jeho inscenační originalitu, navíc příkladně ve službách základního nastavení filmu. Tak se například jeden ze zásadních rozhovorů mezi Charliem a Joannou odehraje v koupelně, kde si Charlie ve vaně vyčerpaně hraje s gumovou kachničkou, Joanna si líčí a upravuje řasy (zavíracím špendlíkem, mimochodem) a jejich dialog se vede prostřednictvím zrcadel. Anebo snad nejlepší scéna celého filmu, totiž první společná sekvence Charlieho a Gusta, zrežírovaná v tempu, načasování a gradaci prvotřídní situační komedie! Čímž se nevyhnutelně dostáváme k obsazení. Nutno říct, že dostát své pověsti hereckého režiséra se Nicholsovi tentokrát podařilo už jen prostým výběrem. Tom Hanks je samozřejmě jako vždycky báječný, jeho žoviální texaský šarm nikdy neklesne k hranici laciné slizkosti či karikatury, ovšem snad ještě lepší je Philip Seymour Hoffman, jehož šupácký agent Gust by zasloužil samostatný příběh anebo alespoň oscarovou nominaci. Pokud si odnesete i další hereckou vzpomínku, pak asi spíš než na Julii Robertsovou (která je především krásná) to bude na Kena Stotta v roli nedůtklivého izraelského  obchodníka se zbraněmi a Amy Adamsovou coby Charlieho oddanou asistentku Bonnii.

Co dodat? Snad jen to, že přemáhající pocit hořkosti a absurdity, které nám Nicholsův film ve druhém plánu sugeruje, je do jisté míry možné neutralizovat Gustovým návodným příběhem o zenovém mistrovi a malém chlapci. Jak zní? Běžte si ho poslechnout.