Nejkrásnější hádanka

Strakonický dudák, Legenda o lásce, Hrátky s čertem, Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Byl jednou jeden král, respektive ruské pohádky Jak voják přemohl vodníka a Člověk obojživelník. To jsou filmy, na kterých vyrůstal režisér Zdeněk Troška. Připočteme-li k tomu kostýmní francouzský velkofilm Kněžna de Cléves, který ho jako dítě školou povinné ohromil, pak v ruce držíte do značné míry i odpověď na otázku, jaká je jeho nejnovější pohádka, mimochodem už šestá, čímž v tomto žánru vyrovnává rekord Václava Vorlíčka.

Ale popořádku: Chudý čeledín Matěj (Dolanský) si myslí na sedlákovu dceru Majdalenku (Krchovová), což se logicky nelíbí jejímu otci, který milého Matěje vyžene. Ten se dostane až na hrad, kde se směle postaví divokým hádankám rozmařilé princezny (Kubařová), za které hrozí nejdřív řezání uší a po-   tom i oprátka. Když už má vítězství na dosah a mohl by žádat celou princeznu a půl království nebo aspoň něco v tom smyslu, vdavekchtivé feudálky se zřekne, jen aby byla po zásluze potrestána proradnost a lakota záludné hradní trojky – hofmistra (Kikinčuk), generála (Kubišta) a dvorní dámy (Medvecká). Podobnou lekci udělí i lou- pežnické bandě vypráskaného Madlafouse (Táborský), čímž proti sobě poštve právě tak dost lidí, aby se spojili a dostali ho pod šibenici. Bát se ovšem není třeba, protože jsme v české pohádce, takže svatba se nakonec slavit bude, a to hned dvojnásobná!

Česká pohádková klenotnice začíná být povážlivě vybrakovaná. To nejlepší z tvorby s efekty kouzlícího Karla Jaromíra Erbena, dějově zahlceného a dramatický oblouk zpravidla nestavějícího Jana Drdy, empatické a vtipné Boženy Němcové i Jana Wericha, bystrého v pozorování a trefného v úsudku, filmaři už vytěžili (zbývá jen Dlouhý, Široký a Bystrozraký, na které mají letos spadeno scenárista Marek Epstein a režisér Jiří Strach). Není divu, pohádka je u českých diváků v mimořádné oblibě, nesrovnatelné s jakoukoliv jinou evropskou zemí, takže po více než padesáti celovečerních kouscích už přestává být kde brát. Zdeněk Troška spojil dvě Drdovy pohádky O Matějovi a Majdalence a Jak princezna hádala, až prohádala do jednoho filmu, což lze stejně obdivovat jako kritizovat. Učinil tak sice umně a v duchu Drdovy poetiky, ale v příběhu nabitém akcí a neustálými zvraty jaksi nezůstalo místo pro nějaký přesah, silnější atmosféru a opravdu moderní nápad: Chudí jsou hodní, bohatí zlí, dobro čiré, zlo nepoučitelné, happy end zřejmý, závěrečná veselice budovatelsky radostná. Fajn, ale už jsme to viděli bezpočtukrát.

A viděli jsme i předchozí Troškovy drdovské adaptace – pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci a Z pekla štěstí. První hravou, příjemně stylizovanou, postavenou na neokoukaných tvářích, druhou  překostýmovanou, protivně upištěnou (hlavně díky Kuklové a Kantorkové) a často obsazenou spíš kamarády než opravdu dobrými herci. Nejkrásnější hádanka stojí někde uprostřed. Má vskutku velkorysou výpravu, kterou jí kupříkladu Anděl Páně může jen tiše závidět, velmi dobrou kame- ru, ale také na můj vkus nepříjemně hlučný chór dvorních dam a vůbec celkově nevyrovnané herecké obsazení. Jan Dolanský (Sametoví vrazi) je bezpochyby výborný herec, který pořád vypadá jako klučina, ale věkově i mentálně je mnohem dál, než mladí roztoužení chasníci bývají, Ladislav Potměšil trochu tápe, jakéhože krále to má vlastně hrát, a občas si vypomůže grifem majora Maisnera, generál Přemysla Kubišty je typově zajímavý a šikovně nadabovaný Otou Jirákem, Taťjana Medvecká se na malém prostoru prezentuje jako velká herečka, Veronika Kubařová šťastně uniká tenatům unylých princezen, zatímco Táňa Krchovová nabízí jen sympatickou kyprost slovanské dívky. Nefunguje ani chemie mezi oběma kumpány ve službách dobra: Dolanský a Hrabě jsou až příliš z jiného těsta, než abychom jim mohli věřit samozřejmost, s jakou se jejich hrdinové spojí. Víc si pohrát s dialogy a pečlivěji volit herecké obsazení mohl scenárista a režisér v jedné osobě i v některých epizodách (scéna s přepadeným řezní- kem vnucuje srovnání s po- dobnou scénou v Lotrandovi a Zubejdě a Nejkrásnější hádanka nevychází v této konfrontaci zrovna nejlíp). Pokulhávají i kostýmy, které ve snaze po divácké atraktivitě vážou i dívkám uprostřed žní kolem pasu saténové zástěrky. Tím největším nedostatkem je však infantilnost, která tu a tam vyplouvá na povrch. Působí křečovitě a neupřímně a hlavně dospělému publiku může hodně vadit.

Bráno ale kolem a kolem, Nejkrásnější hádanka je příjemná pohádka, která ani nepopudí, ani neohromí. Představuje milou vzpomínku pro všechny pamětníky Pyšné princezny a Strakonického dudáka a lehce unavené zívnutí pro všechny hračičky, kteří hýkali radostí nad božsky (ne)korektním Andělem Páně. V jednom však dává jasné poselství – chtějí-li čeští filmaři v tomto žánru obstát, měli by víc hledět do budoucnosti než do minulosti a buď výrazně sahat do (přiznejme si to) přežité klasiky, nebo přijít s něčím opravdu novým.