Skafandr a motýl

Snad je to tím, že je Julian Schnabel původním povoláním malíř – proto se dokáže nebát ticha, proto umí číst a vyprávět příběhy jinak než většina režisérských rutinérů. A proto se příběh Jeana-Dominiquea Baubyho (1952–1997) nestal jen další nesnesitelně sentimentální anebo nechutně ušlechtilou agitkou na téma nezdolnosti lidského ducha.

A čím se tedy stal? Stroze neokázalou a velmi osobní kronikou tragédie, již jeden z lékařů rezignovaně popsal jako „jednu z těch věcí, které se prostě stávají“. Bez důvodu, smyslu a rozhodně ne proto, aby člověka hříšného dovedly k pokoře a prozření. Jean-Dominique se prostě jednoho dne probral po třech týdnech v nemocnici z kómatu, aby si vyslechl diagnózu. O mnoho víc dělat nemohl, protože náhlá cerebro-vaskulární příhoda (jinak řečeno mrtvice) vyřadila v podstatě celou jeho fyzickou existenci a zdravě fungující mozek uvěznila ve zcela ochromeném těle.

V první chvíli nebyl pravděpodobně dost v kondici na to, aby ocenil podtón vzrušení, s nímž mu neurolog zvěstoval, jak vzácný jeho případ tzv. „locked-in“ syndromu vlastně je, zato se mu začal neodbytně vkrádat do mysli obraz skafandru, v jehož zajetí se tiše snáší na dno oceánu. Jediným prostředkem ke komunikaci se světem se mu stalo levé oko, jehož mrknutím zpočátku dokázal jen odlišit ano a ne, ale později díky své terapeutce našel (neuvěřitelně únavný) způsob, jak sdělovat i celá slova, věty – a stvořit knihu.

Její jedinečnost je očividná, hodnotu autenticity této „zprávy“ navíc ale umocňuje i fakt, že je dílem novináře, který ví nejen co říct, ale i jak. Julian Schnabel dokázal tuto ojedinělou kombinaci a její cenu přesně rozpoznat a navíc se mu podařilo nalézt pro její filmovou podobu i neobyčejně originální a působivé prostředky. Dílem věrnosti předloze je fakt, že se nedočkáme klasické výstavby příběhu – nevyhnutelné flashbacky tu nejsou proto, aby dostatečně představily hrdinovu minulost, klíčové okamžiky jeho života či efektně dramatické zvraty. Přestože se o Jean-Dominiqueovi dozvíme v zásadě vše podstatné, děje se tak jaksi mimochodem, jak se minulost promítá do jeho současného života. Ano, býval editorem časopisu Elle, žádná lítost nad ztraceným „velkým“ světem se však nekoná, stejně jako symbolické memento povrchnosti módního světa a nevyhnutelného „trestu“. Záhy také pochopíme, že Jean-Dominique je otcem tří dětí a mužem více než jedné ženy, že má zvláštní vztah ke svému otci... ale vše k nám přichází velmi přirozeně, často jen v nedořečených náznacích, bez toho, že by autor fakta jakkoli komentoval či soudil. O muži, jenž se sarkastickým humorem dokáže meditovat nad tím, že vegetuje-li jako zelenina, jaký druh zeleniny to může být, se stejně a snad ještě více dozvíme odjinud. Cestou ke svobodě z vězení, v němž se nachází, jsou pro něj totiž vedle levého oka ještě dvě věci – představivost a vzpomínky. Je zřejmé, že jeho momentální realita je tím, co je podněcuje, ale tohle fungování je obousměrné a vytváří zvláštní, velmi osobní vesmír, v němž organicky koexistují lékaři vedle oživlé císařovny Evženie, dětské vzpomínky a vysněné představy spolu s vnitřní ironií, nevykořenitelná lítost se stejně nevykořenitelným sobectvím.  Jediné, co důsledně absentuje, je sebelítost.

Skutečnost, že diváka při sledování filmu provází až neskutečný pocit věrohodnosti a intimity, je vedle Harwoodova obratného přepisu především zásluhou Schnabelovy formální koncepce, v rámci níž nás v první téměř třetině filmu identifikuje s Jean-Dominiquem, respektive nechává nás vstoupit do vyprávění jeho očima. Svět se našim jen pomalu chápajícím smyslům tudíž jeví z podivně okleštěné perspektivy, jen střídavě ostře, do našeho zúženého zorného pole vstupují v nepřirozených úhlech jednotlivé postavy, aby hrdinovi (a tím i nám) postupně odhalovaly fakta. Efekt, kterého tím Schnabel dociluje, je mimořádně působivý, byť ne vždy příjemný – nejenže například scéna sešívání očního víčka z pohledu pacienta je jednou z věcí, které už nikdy nechci vidět, ale takto zprostředkovaný stav tělesné bezmoci doprovázený (či umocněný?) bystrostí Jean-Dominiqueových vnitřních komentářů sugeruje až fyzický pocit ztotožnění, jehož se jen tak nezbavíte. Opouští-li režisér posléze nitro svého hrdiny a nabízí nám objektivizující pohled, pak nikdy ne natrvalo a vždy s konkrétním záměrem. Těžko si například představit jeho závěrečný rozhovor s otcem natočený jinak než zvnějšku, což ovšem zároveň neznamená, že by režisér pohled na groteskní mumii s vypouleným okem (s jejímž „obsahem“ jsme ovšem stále tak či onak spojeni) využíval k citové manipulaci. Tudy režisérova ambice nemířila a efektem také není promočený kapesník jako spíše oněmělé pochopení citové hloubky celé situace.

Schnabel nevypráví o Jean-Dominiqueovi Baubym, aby nás dojal. Jen nám s kongeniální pomocí kameramana Janusze Kaminského a hereckého obsazení (pozoruhodný je samozřejmě Mathieu Amalric, ale doslova mrazí i při pohledu na výkon Maxe von Sydowa) nabízí extrémně vyhrocený a extrémně přesvědčivý příklad svobody, existující za zdmi jakéhokoliv vězení. Motýli...