Kronika rodu Spiderwicků

Zhruba před osmdesáti lety sepsal Arthur Spiderwick (David Strathairn) knihu, do níž shrnul svá poznání světa kouzel, víl, skřetů a magična obecně. Došlo mu ale, že si pohrává se silami, které by, utrhnuvše se ze řetězu, mohly napáchat strašlivou neplechu, pročež knihu raději zapečetil a ukryl a poté poněkud záhadně zmizel.

V současnosti se do jeho starobní patinou čpícího domu uprostřed lesů v rámci „dědictví“ po tetičce (uvozovky proto, že stará paní skončila „jen“ v blázinci) stěhuje rodina Graceových. Či přesněji, většina rodiny Grace- ových: Dvojčata Jared a Simon (první je rošťák, druhý senzitivní šprt, oba v herecky i trikově bezchybném podání Freddieho Highmorea),
jejich starší sestra Mallory (Sarah Bolgerová) a matka Helen (Mary-Louise Parkerová) momentálně nemají úplně nejharmoničtější vztahy. Tatínek totiž zůstal doma v New Yorku a Helen ještě nenašla odvahu naplno všem říct, co jej k tomu vedlo.

Divné věci se začnou dít prakticky hned. Pobíhají snad ve stěnách domu krysy? Ty by dětem přece nekradly věci. Zvídavý Jared začenichá po domě, ve skryté místnosti objeví zaprášenou truhlu a v ní... Spiderwickova Průvodce. Přiložený dopis ve stylu „nečíst, nebo bude zle“ samozřejmě ignoruje, rozlomí pečeť a to si pište, že bude zle. Zanedlouho se chlapec setká s místním skřítkem, který mu začne strašlivě spílat, neboť v přilehlých lesích žije horda fujtajblíků v čele s mocichtivým zlobrem Mulgrathem. Ten by Průvodce rád dostal do ruky, jelikož by mu v něm nashromážděné vědomosti umožnily zlikvidovat kohokoli, kdo by mu přišel pod ruku, a on by se tak stal nejmocnejší bytostí na celé Zemi.

Však se s ním také Jared brzy setká, když se vydá zachránit – lidskému oku zatím neviditelnými – skřety uneseného Simona. Tomu se Mulgrath zjeví v lidské podobě (Nick Nolte, asi na minutu) a je evidentní, že nemá čisté úmysly. Záchranná akce sice neklapne úplně hladce, zato ale v jejím závěru kompletní sourozenecký trojlístek ví, na čem je, a má schopnost vidět své přátele i nepřátele na vlastní oči (to vám do nich musí plivnout takový legrační prasoskřet). Kolem jejich domu je namalovaný kouzelný ochranný kruh, za nějž se bídáci nedostanou,  ale co kdyby se jej Mulgrathovi podařilo překonat? Průvodce nesmí padnout do nesprávných rukou, i kdyby to znamenalo, že musí být zničen. Ouha, je nehořlavý. Snad by si mohla vědět rady vetchá tetička, spokojeně přežívající v ústavu. A co když Arthur Spiderwick nezemřel, ale jen odešel do jiného světa...?

Vskutku ďábelská spanilá jízda tandemu Harry Potter – Pán prstenů odstartovala napříč Hollywoodem úporné hledání jejich nástupnické, mládeži přístupné fantasy série. Po několika takových adaptacích, jejichž kvalitativní i komerční výsledky byly různorodé (Letopisy Narnie, Probuzení tmy, Zlatý kompas), přišla řada i na Kroniku rodu Spiderwicků. Pětidílná série Tonyho DiTerlizziho a Holly Blackové u nás sice vyšla, ale neviděl jsem z ní ani písmeno, a tudíž nemohu sloužit zasvěceným srovnáváním. Tipoval bych ovšem, že jsou v ní nějak vysvětlena „pravidla“ fungování magického světa. A také proč se v něm vyznal jen Arthur Spiderwick – a to podstatně lépe než bytosti, které jsou jeho součástí. A kolik takových bytostí vlastně řádově je. A proč by vlastně mohl Mulgrath ovládnout svět. A jak... však už chápete.

A nebo tam také možná –  vzhledem k tomu, že prý jde o takové ty knížky s velikými písmeny a spoustou ilustrací – takové věci vysvětlené nejsou a autoři spoléhají na to, že dětský čtenář přijme pravidla hry jako ložená a nebude zpytovat pražádnou logiku. Koneckonců, proč ne? Přinejmenším ve filmové podobě je to určitě přijatelnější varianta, než kdyby byl příběh zatížený tunami expozičního balastu.

Kronika rodu Spiderwicků (v níž se – jen tak pro pořádek – nevyskytuje žádná kronika) je velmi příjemný film, který sice na rozdíl od zmíněných úspěšných předchůdců nebude stejně dobře zabírat na dospělé jako na děti, ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co žánr nabízí. Je to relativně komorní příběh, který se s výjimkou vcelku stručné „letecky cestovatelské“ pasáže odehrává v jednom domě a jeho nejbližším okolí a pracuje jen s minimem postav, které si tu navíc kromě záchrany světa ještě řeší nějaké ty rodinné krize a krizičky. A jelikož jsou slušně napsané (na scénáři se podílel i osobitý nezávislák John Sayles) a velmi kvalitně zahrané, tak to dohromady funguje poměrně organicky a nenásilně (přestože dojemná scéna v závěru není až tak dojemná, jak zřejmě tvůrci doufali)... a co víc, je to skutečně příjemně strašidelné. V mnoha filmech příbuzného ražení jsou dětská dobrodružství s povýšeneckým mrkáním podávána jako šprýmovné epizodky, kterými se hrdinové prokodrcají s vyvalenýma očima a rozumbradovskými vtípky na rtech. Děcka v Kronice jsou oproti tomu v situacích, kdy jsou konfrontována s něčím, co by jim mohlo zakroutit krčky, skutečně realisticky podělaná až za ušima (dobrá, ne do-opravdy realisticky: to by musel být režisérem nějaký Herodes von Trier), a příslušné scény jsou zrežírované s optimální mírou strašidelnosti. Která také znamená, že pro úplně malé děti to tentokrát úplně vhodné není.

Zjišťuji, že už den po zhlédnutí Kroniky mám trochu problém dělit se s vámi o svůj zážitek, protože téměř dokonale vyprchal. Ale když jsem v kině seděl, bavil jsem se stejně dobře jako řekněme u lehce nadprůměrně vydařeného Pottera. Tenhle fantaskní bonbonek, který kupodivu natočil dosud zcela odlišně profilovaný Mark Waters (Podivný sprostý holky), obsahuje solidní potvůrky od Industrial Light and Magic, minimální procento hollywoodské idiocie, a zhruba o devadesát osm procent víc skutečných emocí než Nejkrásnější hádanka. Pěkné.