3:10 Vlak do Yumy

Dan Evans přišel o nohu v občanské válce a pokouší se na svém malém ranči vybudovat bezpečný domov pro sebe a svou rodinu. Marně: nemá šanci splatit dluh bezskrupulóznímu podnikateli Hollanderovi, který ho chce  vypudit z jeho pozemků kvůli plánované stavbě železnice. Když Hollander pro výstrahu podpálí Evansovým stodolu, vyrazí za ním Dan do nedalekého městečka Bisbee. Kdo ví, co by se stalo, kdyby mu cestu osudově nezkřížil psanec Ben Wade.

Dan přispěje k jeho zatčení a s vidinou odměny 200 dolarů se přihlásí do narychlo sestavené eskorty (v níž nechybějí místní felčar ani superdrsný „lovec lidí“ McElroy), mající vězně dopravit do městečka Contention. Právě odtud totiž jede vlak do Yumy, kde je státní věznice a také soudce, který nebezpečného zločince dozajista pošle na šibenici. V patách eskortě jsou ovšem Wadeovi rozlícení druhové, zkratka přes území Apačů se nemůže obejít bez boje – a sám psanec udělá během třídenního putování pustinou cokoli, aby se svých bdělých strážců zbavil nebo je oslabil. Protože je srdcem i duší hráč, s rozkoší se zaměří na Evanse, v němž nachází nepodplatitelného, neústupného protivníka. V tého hře jde oběma o  život, stejně jako o způsoby, jakými jej hájit – důstojně či nedůstojně, morálně nebo amorálně…

Western je nejameričtějším ze všech filmových žánrů – hned vedle muzikálu. A pokud se v tom druhém vždycky řešila především láska, v prvním šlo o zákony a jejich porušování, mužné přátelství, sociální zodpovědnost a  morálku. Vlak do Yumy se pokouší obhájit klasické vzorce zažité z psychologických westernů 50. let, pročež aktualizuje známý (ale nikoli legendární), půlstoletí starý snímek Delmera Davese, inspirovaný krátkou povídkou tehdy začínajícího Elmorea Leonarda.

Původní film jsem neviděla, je prý ovšem oproti remaku pomalejší, méně cynický a soustředěnější na komorní rozhovor zločince a jeho strážce, čekajících v hotelovém pokoji na příjezd titulního vlaku. Kromě toho v něm chybějí obě akční epizody, které u Mangolda zatraktivňují třídenní putování. Místo Danova čtrnáctiletého syna Williama, který se u Mangolda připojí k otci v naivní touze po dobrodružství, hrála v původním filmu větší roli rančerova manželka Alice (která se z remaku vytratí téměř trapně a stejně jako hezká barmanka Emmy slouží jen jako důkaz, že Wade dokáže v okamžiku zmámit cokoli, co nosí sukně a má zelené oči – a ani ty nejsou podmínkou).

Požadavky doby vnesly do vyprávění nové akcenty, autorům Vlaku do Yumy se nicméně povedlo vybalancovat kompromis mezi nimi a klasickým westernovým vzorcem. Jejich snahy paradoxně v tom nejlepším smyslu zastřešila malá osobitost Jamese Mangolda. Ať totiž tento režisér zkoušel nejrůznější žánry (krimi Země policajtů/1997, romantická komedie křížená se sci-fi Kate a Leopold/2001, psychologické drama Narušení/2003, životopis Walk the Line/2005) vždycky jim dokázal sloužit, aniž by prosazoval nějaký rozpoznatelný režijní rukopis či osobní téma. Díky tomu si nyní můžeme vychutnávat přímo samotný westernový příběh, aniž by nás nutil hloubat o tom, jakým způsobem a proč tvůrci žánr využili či zneužili ke svým cílům  (jako tomu je v rozvláčně artovém Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem či coenovském antiwesternu v moderních kulisách Tahle země není pro starý).

Při bližším pohledu je ovšem zjevné, že Mangoldovi není vlastní přirozená orientace ve westernovém  prostoru, která v klasických příbězích ze Západu dovolovala zaznít čisté poezii obrazů a osudovému patosu. Jízdy krajinou, honičky, bitky a přestřelky mají ve Vlaku do Yumy zřejmě působit především přirozeně a obejít se bez krvavých drsností a vypjaté nadsázky, které jim v 60. letech vdechli Sergio Leone či Sam Peckinpah. Místo vytouženého realismu se nám však dostává až jakéhosi mírného zmatku. Mangold se (asi v obavě z přílišné efektnosti) vzdává „fatálních“ akcentů a prudkých změn v rytmu, jež má v krvi třeba Clint Eastwood (s jehož Nesmiřitelnými bývá Vlak du Yumy srovnáván – patrně jen proto, že je to po dlouhé době zase jednou western, který se bere skutečně vážně).

Není to ale tak výrazné, abyste strádali: někdy jen prostě cítíte, že byste si nějakou situaci chtěli kapánek užít, ale že režisér vám to z nějakého záhadného důvodu nedopřeje. To ovšem neznamená,  že by kamera Phedona Papamichaela nenabízela pěkné, „opravdové“ obrázky
a že by je hudba Marca Beltramiho zcela náležitě nepodbarvovala.

Pokud je ovšem Vlak do Yumy v něčem výjimečný, jsou to ostře a zajímavě narýsované hlavní charaktery, které šikovně pošťouchnuté události neúprosně vtahují do patového střetu. Vyvrcholení konfliktu mezi Danem a Benem má přitom podobu poněkud vzdálenou klasické přestřelce. Je zároveň bohužel jednoznačně nejhloupější a psychologicky nejméně věrohodnou částí filmu a nebýt nasazení hlavních představitelů, dalo by se přežít jen těžko.

Vězte tedy, že moje osmdesátkové hodnocení je součtem 60 % za film + 20 % pro Russella Crowea (s tajným fanynkovským puzením, že by měl dostat mnohem víc…). Ten vyprávění neovládá jen proto, že jeho padouch je herecky mnohem vděčnější než stoprocentně čestný hrdina v podání Christiana Balea. Crowe s přehledem využil možnost být ironický i opravdový, smrtelně nebezpečný a rozkošně svůdný. Jeho Wade je zloduchem volbou i nutností a obejde se bez sebeklamů a lží, přičemž nijak nezastírá, že ho kupředu pohánějí pouze pragmatické důvody. Má však natolik traumatickou minulost, že si ho dovedeme představit
i jako kladného hrdinu téhož příběhu…  To by ovšem šlo už o jiné vyprávění! Navzdory relativizaci, tak příznačné pro moderní westerny, v Mangoldově filmu zlo zůstává zlem a dobro dobrem.

Neznamená to ovšem, že by oba hrdinové neprošli zajímavým, byť trochu křečovitým vývojem: nelze přehlédnout, že Dan se zprvu zaprodává oficiální spravedlnosti, již je v kterékoli chvíli možné zkorumpovat a vystrašit. Wade (jehož barvitý životopis zdobí i epizoda na straně práva) v takovém nejistém morálním klimatu zvolil život psance, určujícího si vlastní zákony. Je přitom charakterizovaný bezmála jako intelektuál, kreslíř a čtenář knih – i když bibli mu stačilo přelouskat jen jednou v životě.

O tom, kolikrát bibli přečetl Dan (jestli vůbec umí číst), nepadne ani slovo – on sám se totiž mění ve starozákonné ztělesnění spravedlnosti, které s protivníkem nakonec svádí především boj o duši svého syna.

Bale si může zatleskat, protože stvořil postavu z jednoho kusu ve stylu Johna Waynea. Potíž je bohužel v tom, že jeho hyperrealisticky zaťatý výkon v kontrastu s báječně uvolněným Crowem působí skoro protivně: Tak trochu toužíte, aby Dan z batohu konečně vytáhl batmanovské elasťáky a odfrčel do soumraku...

Rančerova bezmezná oddanost ideji práva posléze podle očekávání vítězí (i když konec s předpokládanými kartami pěkně zamíchá), tradiční westernová hodnota – loajalita – se tu ovšem kupodivu moc necení, jak dosvěčuje postava Wadeova bezmezně oddaného pobočníka Charlieho Prince, sympatického psychopata ochotného šéfa osvobodit za každou cenu a nedbajícího na to, že banda odepisuje všechny hlupáky, kteří se nechali chytit. Pouto, jež se rodí mezi Wadem a Danem, se ale ukazuje být mnohem pevnější než taková služebná oddanost – a protože je z rodu „nemožných“ spojenectví, mění vyprávění v drama o střetu mezních postojů dvou osamělých, protikladně pojatých charakterů.

Vlak do Yumy pracuje s poselstvím, které při touze současné Ameriky po populistických řešeních příliš nepřekvapí: charizmatičtí, elitářští vůdci vzbuzují podezření stejně jako všechno, co je psáno. Slepá loajalita a oficiální spravedlnost nefungují, hodnoty je třeba znovu obhájit a zákony zformulovat. V kurzu je vidlák hledící směle kupředu, ochotný obětovat ve jménu ideálů vše včetně své rodiny a bezpečného domova, jež jinak považuje za své priority.

Takové pěkné konzervativní poselství pak autorům tohoto konzervativního filmu dovoluje i drobné, potěšitelné podvratnosti: hrdinné manželky či sladké milenky se rychle odsunou do pozadí, Apači jsou zas jednou nekorektními zabijáckými fantomy noci a titulní vlak, k němuž se s nadějí i obavou upínají oba hrdinové, má dokonce zpoždění, takže ve finále neslouží tradičnímu „odpočítávání času“.

I tenhle detail naznačuje, že Mangoldův film není natolik citlivý k westernovému odkazu, aby signalizoval nějaké vzkříšení žánru. Nabízí nám však slušnou, chlapsky robustní podívanou, která bere western zase jednou poctivě. A jako bonus nabízí zloducha, nad kterým plesá srdce každého elitáře. Což rozhodně není málo.