Iron Man

Tony Stark je obchodník se smrtí pracující pro americkou vládu. Dědic zbrojařského impéria má duši hráče, cynismus multimilionáře a samozřejmost geniálního dítěte, takže si bere, co se mu zlíbí, ať jde o rychlé ženy nebo krásná auta – ale před jakýmikoli radovánkami dá vždycky přednost práci. Při demonstraci nové hračky, ničivé rakety nazvané příhodně Jericho, však v Afghánistánu padne do zajetí teroristů, a když se po smělém útěku vrátí domů, nestačí se jeho okolí divit. Otřesený zjištěním, že zbraně Stark Industries v rukou nepřítele likvidují bezbranné civilisty, ukončí jejich výrobu – načež zjistí, že získal nečekaně mnoho nepřátel: spolupracovníka zemřelého otce a svého dosavadního mentora Obadiaha Stanea i teroristy, jejichž velikášskou fantazii svým útěkem stimuloval. ­A tak mu nezbývá než začít tajně poletovat po světě coby Iron Man a napříč hranicemi a mocenskými zájmy hájit mír a spravedlnost.  

Původní Iron Man, který přilétl na stránky comiscu firmy Marvel díky Stanu Leeovi, Donu Heckovi a Jackovi Kirbymu v roce 1963, měl život mnohem snadnější: jeho antikomunismus utužilo vietnamské zajetí a stal se tak ideálním hrdinou pro „nevinnou“ Ameriku, jež se ještě nenaučila pohrdat  svými prezidenty a zpochybňovat jejich politickou strategii. Tony Stark/Iron Man zasazený do současnosti kupodivu také funguje, byť jen díky obdivuhodně rafinované snaze  Marka Ferguse a Hawka Ostbyho (scenáristická oscarová nominace za Potomky lidí). Musí neuvěřitelně  kličkovat, aby zůstal politicky korektní a přitom uspokojil představu anarchistického, osamělého superhrdiny. Tony, pohybující se v současném globálním hi-tech prostoru, ohrožovaném šílenými teroristy/mocichtivými kapitalisty (dle vašeho ctěného politického přesvědčení), je tak zároveň vášnivým pacifistou a vraždící mašinou, cynickým zbohatlíkem i neokázale obětavým dobrodincem.

Jeho věrohodnost ovšem jistí Robert Downey Jr., jenž se jistě dobře bavil a přitom nikdy nepůsobí tak, že myslí na nájem: jeho obsazení je stejně přelomové jako kdysi angažování Michaela Keatona do Batmana. Downeyho šarmantní Tony se obratně vymaňuje ze škatulek ošemetných „velkých“ cílů: ctí  sice svou vládu, ale sleduje přísně soukromou linii vázanou na motiv záchrany „nemocného srdce“. Ten funguje v hrdinově milostně-parťáckém vztahu s asistentkou Pottsovou, maskujícím city vražednou impertinencí, i v rovině fyzické (Tony svou skutečnou srdeční pumpu prakticky nahradil udělátkem popsaným macguffinovsky jako „miniaturní obloukový reaktor“).

Iron Man není přelomovým dílem: jeho hrdina (inspirovaný prý skutečnou osobností „Letce“ Howarda Hughese) prochází tradičním vývojem a novinkou není ani fakt, že postrádá nadpřirozené schopnosti (využívá pouze supertechniku vlastní výroby a oddanost skupinky přátel). Pokud se v něčem liší, pak v tom, že je dospělým, zdravě souložícím, cítícím a myslícím mužem bez komplexů a traumat, jenž netrpí technofobií a nemusí si vypomáhat starosvětskou či nostalgickou optikou. Radujme se, že tuhle příjemnou, chytrou a zábavnou podívanou si ohlídala sama společnost Marvel a angažovala režiséra Jona Favreaua (jenž Zathurou: Vesmírným dobrodružstvím či Vánočním skřítkem jistě  nesliboval takovou zajímavost, jako kdysi Tim Burton před přiklepnutím Batmana či Sam Raimi před X-Meny). Favreau  dokáže svého hrdinu plynule protáhnout „bondovským“ pozlátkem sladkého života,  mučením, laboratoří plnou technických zázraků i superhrdinskou akcí, přičemž jen tak bokem nabaluje motivy naznačující vazby na další díly. Mimochodem, akce ve filmu najdete v podstatě dost málo a bledne ve srovnání s vtipnými dialogy a hrdinovými vztahy se zajímavě napsanými a obsazenými vedlejšími postavami. Pokud vaše divácké srdce v poslední době chytlo v kině nějaký nezdravý šelest, má šanci při téhle podívané neuvěřitelně pookřát.