Kuličky

Režijní debut Olgy Dabrowské se řadí k těm nadějným tvůrčím počinům; přinejmenším je to film s názorem a skvělým obsazením. Je to zároveň film bez stylu, což ovšem výjimečně a trochu šalamounsky hraje v jeho prospěch.

Jedná se totiž o soubor čtyř povídek, z nichž každá se zaměřuje na hrdin(k)y v jiném věku, a právě odstíněnému generačnímu naladění jsou přiřazeny adekvátní atmosféra, slovník a tempo. Zatímco v jiných případech by se někdo zbytečně ambiciózní pokusil propojit více dějových linek a dopadlo by to nejspíš dramaturgicky násilně, Dabrowská se spolehla na oddělené mikropříběhy, z nichž každý má vlastní výpovědní hodnotu a finální poučení o ženském manipulování s muži si z nich musejí diváci vydolovat sami.

První a poslední střípek, věnované dětství a sklonku života, snad ani nelze nazvat povídkami, jde spíše o skeče nebo skici, které rámují to, co autorku zřejmě zajímá nejvíce a v čem se nejlépe orientuje: partnerské vztahy žen středního věku (kam datem narození spadá sama) a teenagerů, jimž se z mateřsko-sestersko-kamarádské pozice snaží porozumět.

Upřímně, jako muž, který už není teenager a zatím ani člověk středních let, jsem se v tom babinci necítil úplně nejlépe a navíc setkání s některými lidskými typy ve mně vyvolávalo lehce alergické reakce. Vzhledem k tomu, že ale recenzent nemá hodnotit postavy podle morálky, kterou osobně uznává, ale spíše podle věrohodnosti toho, jak jsou jisté povahy vystiženy scenáristicky a herecky, nezbývá než říct, že Dabrowská má výborný pozorovací talent a cit na obsazení rolí, a to tak dobrý, až jsou některé postavy vskutku na zabití.

Pro český film tak byly objeveny přinejmenším dvě mladistvé oprsklice, Tereza Nvotová a Věra Švejkina, dosud přehlížený divadelní herec Jiří Vyorálek a šarmantní třiaosmdesátiletá sekernice Libuše Balounová. Příběhy z dětského parku, vysmažené technoparty, fary, na níž katolíci pořádají „spolčo“, hospody, nemocnice a hřbitova, vynikají místodrobnopisem a společná jim je mírně ironická perspektiva, jako by si nic nezasluhovalo vážnost.

Takto hotové dílo zapuštěné ve zkušenostech pak už jen vybízí k polemice. Třeba nad tím, zda základní autorčin postřeh o tom, že ženy nejsou slabé, protože si na mužích dokážou vynutit své, je skutečně popřením feministického pohledu na svět. Mám aspoň za to, že feministky v současnosti nemluví o tom, že by ženy byly pasivní a utlačované, ale že  společenský systém umisťuje obě pohlaví do nedůstojných stereotypních rolí. O čemž ostatně Kuličky říkají mnohé a velmi trefně.

Mírné pochyby se taky vznášejí nad tím, co kromě konstatování o tom, že „takhle to na světě chodí“, má snímek přinést. Všechna díla, která už nepokládáme jenom za „příslib“, totiž nabízejí i nějakou vizi ve smyslu „a co dál“. Kuličky zkrátka působí, jako by se někdo nadechoval k tomu něco říct, ale pak se spokojil se štiplavou anekdotou. Napoprvé to ale vlastně stačí. Kuličkám přeju, ať je vidí co nejvíc lidí, už jenom proto, aby se zjistilo, která divácká skupina na ně reaguje nejlépe.