Speed Racer

Andy a Larry Wachowští jsou v hollywoodských vodách velepodivnými úkazy, o nichž se dá diskutovat (a je diskutováno) celé hodiny, ať už jsou tématem oné diskuse biblické odkazy v Matrixu nebo drby o tom, že už vlastně nejsou bratři, ale jen „sourozenci“. I Speed Racer, kterým se coby režiséři vracejí na scénu po pěti letech (mezitím jen napsali a produkovali V jako Vendeta) dozajista vyvolá spousty protichůdných názorů a emocí, od vzývání filmu coby dalšího revolučního technologického mezníku po jeho zatracování jakožto na povrchu přeplácané a uvnitř plytké hlouposti. A to, prosím, kvůli adaptaci čtyřicet let starého japonského kresleného seriálu.

U nás jej pochopitelně nikdo nezná, ale v Americe vyrostly na – pochopitelně předabovaných a kulturně přizpůsobených – dobrodružstvích mládence jménem  Speed Racer a jeho rodiny a kamarádů celé generace, od Wachowských až po Emila Hirsche (Alpha Dog, Útěk do divočiny) v titulní roli. Pokud jste ovšem náhodou neprožili dětství v Americe (ani Japonsku), dovoluji si nabídnout krátký vhled do situace: Rodina Racerových, tvořená taťkou (John Goodman), mamkou (Susan Sarandonová), Speedem a jeho mladším bratrem Spritlem (Paulie Litt), žije pro automobilové závodění. Taťka čile konstruuje auta a jeden z jeho synů se prohání za volantem. Po dávné tragické smrti milovaného Rexe Racera přišel čas, aby se závodnického kormidla chopil Speed. Od prvního závodu je jasné, že z něj bude šampion, pročež na sebe nenechá dlouho čekat nabídka, aby se připojil k opulentní stáji mocného závodnického magnáta Royaltona (Roger Allam). Čestný a upřímný Speed nabídku poctivě zvažuje, ovšem když ji ve jménu své rodiny (a nepříliš subtilní antikorporátní propagandy) odmítne, Royalton se mu vysměje a s konstatováním, že všechny závody jsou stejně už dávno zfixlované tak, aby konstruktéři vydělali hromady peněz, mládence varuje, že když se nepodrobí, už si neškrtne. To se tedy ještě uvidí!

Také se uvidí Speedova půvabná a loajální přítelkyně Trixie (Christina Ricciová), konkurenční/kamarádský závodník Taejo Togokhan (korejský hudební superhvězďák Rain), tajemný bojovník za právo a pořádek na silnicích Racer X (Matthew Fox ze seriálu Ztraceni), policejní čmuchal inspektor Detektor (Benno Fürmann) a Spritleův všetečný šimpanz Chim Chim.
 
Tím prvním, čeho si na Speedu Racerovi při pohledu na obrázky všimnete, je samozřejmě, jak svérázně vypadá. A to není vůbec nic oproti tomu, jak to vypadá v pohybu. Wachowští se s nasazením nejmodernějších dostupných technologií úspěšně pokusili vytvořit něco mezi japonským anime a závodní videohrou. Herci pochopitelně nikdy neopustili studio, v němž tajtrlíkovali před zeleným plátnem, a 99,9 % veškerého dění kolem nich vzniklo v počítačích. Tak trochu jako Sin City, jen pro děti. A na speedu.

Bez nadsázky se dá říct, že Wachowští zase jednou posunuli způsob filmového vyprávění kupředu, respektive otevřeli další dvířka, v nichž mohou jejich následovníci zalovit (doufejme, že s rozvahou). Od první minuty rozpoutávají vpravdě šílenou smršť, v níž skáčou – či spíš volně kloužou – po několika časodějoprostorových liniích a pálí diváckým směrem jednu petardu za druhou. Zatímco tedy sledujeme Speeda, jak se chystá ke startu do svého prvního závodu, vidíme ho i jako školáka, kterak se při vyučování nesoustředí a představuje si, že závodí. Což je zobrazeno tak, že se kolem něj všechno rozmaže a ocitneme se spolu s ním ve fantazijním šmouhatém tunelu... a pak jsme najednou znovu na skutečné dráze s bratrem, kterého za chvíli uvidíme zemřít... a na „současném“ závodišti, kde Speed možná překoná jeho rekord... a tak dále. Občas je to skutečně až příliš rychlé a zběsilé, jako by bratři W. trpěli poruchou soustředění (nebo ji předpokládali u svých diváků), ale většinou to kupodivu velmi dobře funguje, především proto, že nejde jen o technologickou exhibici, ale že má film srdce na dlani a překvapivě hezky funguje na takové té nejzákladnější emocionální vlnové délce, která zcela postrádá jakýkoli cynismus či shovívavé pomrkávání, aktivuje naše vnitřní dítě a umožňuje nám doopravdy se dojmout při hrdinově triumfu či chvíli rodinného štěstí... Velikou zásluhu na tom samozřejmě mají herci, ať už dušínovský a přitom nepaňácovský Hirsch v hlavní roli či superformáti, kteří jej obklopují (Sarandonová, Ricciová, Goodman). Snad je jen trochu škoda, že pečlivý balanc jejich stylizovaných, a přesto pravdivých výkonů prý neustál český dabing (slyšen zcela důvěryhodnými, nehluchými kolegy), přičemž titulkovaná varianta tentokrát není k dispozici.

Mám tušení, že kromě úvah intelektuálských rozdělí Speed Racer své diváky ještě na ty, kteří hrají videohry, a na ty ostatní. Já kdysi hrával, ale když jsem si shodou okolností byl minulý týden na novém digitálním mazlíkovi Františka Fuky vyzkoušet Burnout Paradise, byl jsem v jednom kuse ve zdi. Tomu by odpovídalo i to, že jsem v kině v těch intenzivnějších závodních místech poněkud nestíhal. Ale bavil jsem se pořád dobře.