V Bruggách

Svět britského dramatika Martina McDonagha není ani šťastný, ani radostný, tím méně optimistický. Což ovšem neznamená, že by nebyl veselý. Naopak. Je to pravda veselost, z níž trnou zuby a svědomí, ale budiž. Je to svět pekelných hříšníků a bezedných tragédií, viděný brutální optikou černého humoru, lakonicky komentujícího zcela vykloubená morální měřítka. Je to uzavřený vesmír, v němž není místo pro čisté a nevinné, a nese-li s sebou pobavený úsměv, pak s všudypřítomným a sugestivním vědomím skutečného rozměru hrůzy, který sledujeme. McDonaghovy hry jsou zhusta a úspěšně inscenovány i na českých jevištích a každý z diváků, který strávil večer s Osiřelým západem, Kráskou z Leenane, Poručíkem z Inishmooru či Panem Polštářem, mi jistě dá za pravdu, že tahle tvrdošíjně irská známost je sice poněkud riskantní, ale rozhodně netuctová.

McDonaghův přechod z jeviště na filmové plátno začal v roce 2004 krátkou černočernou komedií Sixshooter (Šestiraňák), za niž si autor odvezl do Londýna Oscara a zjevnou chuť k expanzi.

Nu, a jsme u jeho celovečerního debutu, v belgických Bruggách a – jaké překvapení – protagonisty této krvavě černé komedie je dvojice irských zabijáků, kteří byli odklizeni z Londýna, dokud se neuklidní
vody, rozbouřené jejich posledním, nevydařeným úkolem, a dokud se jejich chlebodárce Harry, balancující na tenké hranici mezi poloviční a nulovou příčetností, nerozhodne, co dál.

„Proč, do prdele, Bruggy? Proč ne Bahamy?“ zní logická otázka mladšího z vyhnanců, nervního Raye, který ani nepředstírá, že by ho uchvacovaly architektonické klenoty „nejlépe udržovaného středověkého města v Belgii“. Odpovědi jsou v zásadě tři – a jen tu první mu dá jeho klidný, trpělivý parťák Ken, který je naopak vlámským městem zcela unesen: „Bruggy byly levnější.“ Druhou odpovědí může být fakt, že právě při víkendové návštěvě Brugg autora, stejně očarovaného jako posléze unaveného uměním, napadla základní zápletka jeho budoucího filmu. A třetí odpověď zní: Hieronymus Bosch. Může to snad znít poněkud krypticky, ale dočkejte času.

Ať už jsou tedy Bruggy skvost (pro Kena) anebo prdel světa (pro Raye), jsou tu, dva Dubliňané, vržení do pitoreskního vakua, které na oba tak či onak působí. A zatímco Ken neúnavně (a radostně) obchází památky, zatvrzele nenadšený Ray má tendenci zabředávat nejen do nejrůznějších potíží a vábit k sobě nejpodivnější známosti. Ať už se ale kamarádí s americkým trpaslíkem, natáčejícím tu snové scény belgického uměleckého filmu anebo půvabnou prodavačkou drog, jeho cesta vede oklikou ke stejnému bodu, k jakému dochází Ken při návštěvě všech těch kostelů a muzeí. McDonagh nechává výstřední azyl svých hrdinů a jeho stejně výstřední obyvatele působit jako katalyzátor svého ústředního tématu a tím je úvaha o hříchu, vině a trestu. Samozřejmě v intencích morálky své dvojice, která se nijak nepozastavuje nad tím, že Ray musel z příkazu Harryho zabít kněze, ale velmi obtížně se vyrovnává s tím, že přitom přišel o život i malý chlapec. Svérázný mravní kodex téhle partičky (počítaje v to i Harryho) je pochopitelně pro autora vděčným materiálem pro budování absurdně komických dialogů a situací – ovšem nejen to.

Ambice, s níž McDonagh přistupoval ke svému debutu, zanechala na výsledku své stopy, v dobrém i zlém. Je zjevné, že si se scénářem dal mimořádnou práci a řadu momentů oceníte až zpětně (například jeho surrealistický závěr, svérázně variující Boschův Poslední soud – a ospravedlňující i výběr řady postav), jiné okamžitě. A přestože mnohé, často podpořené velmi sugestivním použitím hudby, ve vás zůstanou ještě dlouho po titulcích, nepříjemná pravda je, že jako celek příliš nefungují. Na rozdíl od her, v nichž se McDonagh pohybuje po tenkém ledě svých zavrženíhodných ­hrdinů s naprostou jistotou jednoznačně zvolené dramatické polohy, servírující ­smrtelně vážná témata v hořce i cynicky komickém balení, v případě svého filmu zvolený tón vyprávění neudržel a nejenže z černé absurdity odbíhá k dojímavé upřímnosti a bolestné vážnosti a surrealistické scény (viz kokainový večírek s děvkami a rasistickým trpaslíkem) střídá s podmanivě romantizujícím gestem mužské oběti (ještě slyším Kenovy mince cinkat na dláždění), s příchodem Harryho se přidává ­i krvavá fraška. Jeden každý z daných komponentů funguje výtečně, pohromadě ale postrádají moc, která by člověka provedla s uspokojením až do finále.

Což je škoda, protože za 1) Martin McDonagh má zjevně talent, 2) Bruggy jsou čarokrásné a 3) ústřední herecká dvojice je vynikající. Na první pohled je to nápadnější u Colina Farrella, jehož nervní Ray vykazuje odzbrojující kombinaci samozřejmé brutality a dětské nevinnosti, na druhý pohled ale oceníte i Brendana Gleesona, jehož otcovský Ken disponuje vedle stoicismu i pozdní vznešeností a tragikou, které dojímají. Jejich Nemesis, Ralph Fiennes, je tu za neuvěřitelně vulgárního psychopata s vytříbeným vkusem, nepřesahuje ovšem rozměr zábavné, nicméně figurky.

Bráno kolem a dokola, asi se vydám do Brugg a budu tu snít o druhém filmu Martina McDonagha.