U mě dobrý

Vezměte si takové Slavnosti sněženek, jednoduchou anekdotku o zbloudilém kanci a dvou znesvářených mysliveckých sdruženích. Příběh odbudete ve dvou větách, a přesto, troufnu si tvrdit, kdykoliv na tuhle klasiku Jiřího Menzela narazíte, rádi se necháte unést atmosférou, hereckými výkony i dnes již notoricky známými vtipy. Okysličí se vám krev, zlepší nálada a pohladí vás zjištění, že všichni jsme více či méně ujetí, a v tom je ta krása.

Nová „šabachovská“ komedie scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka (těmi předchozími byly Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo) má být evidentně stejného druhu jako právě Slavnosti sněženek, ale třeba i Rozmarné léto – nenáročnou, poeticky pohodovou podívanou, v níž je nenápadně skryta veškerá hořkosladká absurdita všedního dne malého českého člověka. Tentokrát obohacená o ten bezprostřední polistopadový kvas, kdy staré vzalo nenávratně za své a s novým jsme se ještě nenaučili zacházet.

Libeňský ostrov v Praze, rok 1993. Nádherné slunečné ráno, kdy je radost obléknout si gumové kalhoty na ramena, v nábožném tichu zajít do řeky, nahodit a čekat, až… se ze zákruty vyřítí obrovskou rychlostí dva motorové čluny! Zatímco Láďa (Petr Forman) díky zákonům jistého pana Archimeda bojuje o život, v hospůdce U Budyho se pomalu, ale jistě scházejí všichni štamgasti z místní zahrádkářské kolonie a přilehlých hausbótů: Při-trouble naivní Kája (Miroslav Vladyka), který si přivydělává na svatbách jako kominík pro štěstí, tísnivě osamělý a na zašlou slávu jen marně vzpomínající varietní kouzelník Mrklas (Bolek Polívka), nepolepšitelný alkoholik a dojemný zloděj Pepé (Vladimír Javorský), neokázale spravedlivý bigbíťák Tonda (Jiří Schmitzer), jeho mile přihlouplá, poněkud klukovsky založená, ale jinak setsakramentsky hezká družka Andula (Lenka Vlasáková), které je sice v téhle mariášové partičce fajn, zároveň ale cítí, že tam někde venku se dějí velké věci a že by u nich možná neměla chybět, Tondův punkersky založený a věčně rebelující syn Jáchym (Mario Kubaš), jehož svobodomyslná přítelkyně (Magdalena Zelenková) vítá každé nové ráno koupelí v rouše Evině, a řada dalších bizarních i docela tuctových figurek, pro které se tenhle zastrčený kout stal tichou oázou uprostřed hlučného města.

Je fajn už od prvních záběrů vědět, že tvůrci mají své hrdiny a prostředí, do kterého se tentokrát vydali, opravdu rádi. Má to přesně ten efekt, že se pohodlně zavrtáte do křesla v blaženém očekávání věcích příštích. Hrabalovsky pestrá galerie postaviček vás nutně musí okouzlit, zvlášť když herci prokazují tolik empatie pro slabosti svých postav. Za každou z nich tušíte velký příběh, který by utáhl vlastní film, a těšíte se, až je poznáte blíž a až se rozeběhne příběh. Jenže čas plyne a plyne a my o hrdinech víme pořád to samé, co na začátku (bližší poznání vzájemných vazeb mi chybělo hlavně u Tondovy rodiny), takže blažené očekávání se záhy mění v nervózní poposedávání, co se jako děje, že se nic neděje, a kdy se konečně dít začne. Teprve když konečně dojde ke konfliktu (skořápkáři okradený Kája postrčí kamarády k zorganizování velké zlodějské protiakce), filmu se vrátí jeho kouzlo a rytmus.

Skoro by se chtělo říct, že film je přesně o dvacet minut delší, než by být měl. Tvůrci jako by svým postavám až příliš podlehli. Scenárista Petr Jarchovský (Čeští lvi za Musíme si pomáhat a Horem Pádem) na povídku Mr. Class z knihy Jak potopit Austrálii nalepil nejen řadu dalších postav, prostředí a point z jiných povídek Petra Šabacha, ale i historky vlastní a svých známých. Film se tak rozlévá do šíře a nepříjemně častokrát se ocitá ve slepých uličkách. Zamrzí hlavně neuvěřitelně natahovaná scéna v peep show, které chybí pointa, nebo scéna, v níž Kája znovu vypráví všechno, co už jsme viděli (což střihač obloží seriálovým chlebíčkem „Viděli jste v minulých dílech...“). Úplně doslovné, ale opravdu doslovné nemusely být ani popisy jednotlivých fíglů a podvodů. Kdyby režisér Jan Hřebejk (Čeští lvi za Šakalí léta, Musíme si pomáhat a Horem Pádem) dokázal všechny tyto kudrlinky odstřihnout, vzdát se svého závěrečného zamávání divákům (proč proboha?) a víc dohlédnout na osudy rozehraných postav (nepříjemně rychle zmizí hlavně mořechtivá Jíťa), příběh by dostal rozměr i spád, který si zaslouží. Možná by se film obešel i bez vědomých citací a parafrází slavnějších bratříčků – Rozmarného léta, Dannyho parťáků, Vabanku, potažmo Podrazu či Sedmi statečných…

Mnozí pamětníci počátku 90. let a znalci Prahy budou možná až příliš úzkostlivě hlídat všechny dobové nepravosti, které tvůrcům zůstaly před kamerou. Ano, protipovodňová hráz, která se ve filmu několikrát objeví a po které se dokonce chodí, v roce 1993 ještě zdaleka nestála, stejně tak Praha tehdy neměla stávající turistické rozcestníky, o vysočanském bleším trhu domněle stojícím v těsné blízkosti smíchovského nádraží ani nemluvě. Ale v tomto případě je třeba být shovívavý. Ať už kvůli tomu, že určitá dávka licence je vždycky třeba, nebo kvůli tomu, že plastové lžičky k nám dorazily mnohem dřív než v roce 1968, jak se nám pokoušely tvrdit Pelíšky, a také nám to dvakrát nevadilo, byť nejeden historik brblal.

Hlavní kvalitou žánrově zatím nejčistšího Hřebejkova filmu je vedle poetické kamery (dočká se pravidelně přehlížený Jan Malíř alespoň nominace na Českého lva?) především herecké výkony. Rostoucí osamělost kouzelníka Mrklase je díky Bolkovi Polívkovi v některých okamžicích opravdu až úzkostná, neschopnost starého kriminálníka žít na svobodě díky Vladimíru Javorskému zase neskonale dojemná. Lenka Vlasáková by potřebovala větší oporu ve scénáři, aby si všechny proměny své postavy mohla pořádně užít a rozehrát je i do těch nejmenších detailů. Zatímco na Miroslavu Vladykovi jsou jeho herectví a snaha o výkon snad až příliš očividné, Petr Forman, Josef Somr či Jakub Kohák dokážou být tak neuvěřitelně obyčejní a samozřejmí, až by si neznalý divák mohl myslet, že se dívá na naturščiky v dokumentu a ne na herce v hraném filmu. Na nové parketě rebela překvapuje i dosud pucholtovsky zakřiknutý Mario Kubaš. Pro režiséry je určitě příjemné zjištění, že dokáže být maximálně autentický i v úkolech zcela opačných, než dosud dostával. Dokonce se zdá, že by mohl vyrůst v jednoho z nejlepších herců své generace (ale to ukážou až další filmy a těžší úkoly).

U mě dobrý je pohodová letní komedie, na kterou lze do kin vyrazit s klidným srdcem a vrátit se z ní s dokonale odpočatou hlavou. Neřeší velká témata, opájí se obyčejným dnem a „jen“ si hraje. Velmi hezkých a velmi příjemných 70 %!