Indiana Jones a království křišťálové lebky

Podzim života nezačíná Indymu nijak příjemně. Představte si, že ho unesli ruští vojáci a donutili ho pracovat pro ně na americké půdě! Šeredně se potloukl, nechal Rusy ukrást cenný artefakt z Oblasti 51 a unikl strašné smrti o ten nejmenší vlásek. To vše v úvodních dvaceti minutách filmu. Pak je označen za vlastizrádce, vyhozen z univerzity a uvažuje, co dál.

Ve spálení všech mostů a odjezdu do ­Evropy mu na poslední chvíli zabrání nesympatický mladý hejsek s přezdívkou Rafan (Shia LaBeouf), který se zoufale snaží být Rebelem bez příčiny, Indyho oslovuje „dědku“ a chtěl by v kožené bundě na motocyklu působit podobně cool jako teen idol Marlon Brando. Což se mu nedaří. Rafan Indymu vysvětlí prekérní situaci své matky Mary Williamsové (kterou by Indy údajně měl znát, ale nevybavuje si, která z těch všech Mary to má být) a Indyho dávného přítele, profesora Oxleyho (John Hurt), kteří se oba nějak zapletli s legendární křišťálovou lebkou a následně i s Rusy.

A tak se Indy a Rafan vydávají na křídlech červené animované čáry na jih a postupně zjišťují, že Mary je vlastně stará známá Marion, profesor Oxley neví, kde mu hlava stojí (nejen ta křišťálová), křišťálová lebka je něco jiného, než se Indy domníval, a ruští vojáci jsou přesně titíž ruští vojáci, se kterými se Indy už nikdy nechtěl setkat.

Nechce se mi věřit, že se skutečně s natočením čtvrtého Indyho otálelo tak dlouho jen kvůli čekání na kvalitní scénář (jak tvrdí tvůrci). Království křišťálové lebky se totiž drží klasického schématu „Indy hledá X za pomoci Y, a než to najde, dostane se mu ponaučení Z, v průběhu čehož se odhalují historické rébusy a utíká se před padouchy, případně za padouchy (pokud právě mají v držení X)“. Přičemž X je tentokrát křišťálová lebka, Y je především Rafan a Z velmi připomíná Z z Poslední křížové výpravy. Není to originální dnes, nebylo to originální před 20 lety a koneckonců ani v roce 1981.

Jak natočit po dvaceti letech (!!!) pokračování filmové série, která tehdy byla vtipná i vzrušující díky tomu, že citovala série ze třicátých let a přidala špetičku parodie? Jak navázat  dnes, kdy většina diváků nepamatuje nejen třicátá léta, ale pomalu už ani ta osmdesátá a v kinech se běžně objevují filmy, citující a parodující TY VAŠE CITACE A TU VAŠI PARODII? Jak? Třeba tím, že diváka ujistíte, že to všechno opravdu nemyslíte vůbec, ale vůbec vážně. Takže zatímco dříve jsme měli zlého nacistu, zlého kněze a zlého milionáře, tentokrát je Indyho protivníkem (cituji): „Plukovník doktor Irina Spalková, Stalinova favoritka, držitelka tří Leninových řádů a Hrdinka socialistické práce, psychická vědkyně, špičková šermířka a čarodějka z Ukrajiny.“ Tím nechci naznačovat, že Irina neplní svůj účel (je to možná vůbec nejvýraznější padouch série) nebo že ji Cate Blanchettová nehraje geniálně (dokonce i ruštinu zvládá na výbornou). Jen upozorňuji na to, že Křišťálová lebka tlačí na vaši bránici o něco ­intenzivněji už
od nejprvnějšího záběru, kdy se (staré!) logo Paramountu prolne nikoliv do majestátní hory nebo gongu, ale do... něčeho úplně jiného. Není na tom nic špatného a s výjimkou jednoho nebo dvou vtípků film nikdy nedosáhne ztřeštěnosti Spielbergova 1941, ale vím, že kdysi dávno jsem se u Indyho dobrodružství občas i trochu bál, a nejsem si jist, jestli to opravdu bylo jen tím, že jsem byl tenkrát o tolik mladší. Rozhodně ale nejde o nic kritického a žádný realisticky uvažující hardcore fanoušek s tím nemůže mít problém.

Překvapivě se nenaplnily mé prvotní obavy a komediální živel Shia LaBeouf nikdy nepřekročí hranici mezi komedií a pitvořením (hraje MNOHEM umírněněji než v Transformers). Pokud je zde někdo za Jar Jara Binkse, pak je to kupodivu ­osmašedesátiletý, na Oscara dvakrát nominovaný John Hurt v roli profesora Oxleyho, kterého křišťálová lebka doslova připravila o rozum. A Indy, zlatý Indy, ten je pořád stejně suchý a pořád stejně neprůstřelný, aniž by se snažil jakkoliv maskovat svůj pokročilý věk a skutečnost, že některé orgány už mu neslouží tak jako dříve. Pořád si to dokáže rozdat s přesilou v nejneuvěřitelnějších situacích (například při čtvrthodinové megahoničce v džungli), ale občas neodhadne vzdálenost, nemotorně zakopne nebo se řízne nožem. Prostě zestárl. Ale pořád je to ­Indy. Když tvůrci Mumie se vrací potřebovali přitlačit na pilu, nažhavili počítače a povolali milionovou digitální armádu mutantních trpaslíků. Spielbergovi a Fordovi v podobné situace stačí, aby hrdina o dva milimetry pozvedl koutek úst nebo se podíval trochu úkosem (což není nijak v rozporu s faktem, že se v Království křišťálové lebky vyskytuje milionová digitální ­armáda mutantních mravenců).

Zestárli pochopitelně i tvůrci (a nasbírali nějakého toho Oscara), ale to neznamená, že by film byl nějak výrazně řemeslně „dospělejší“ nebo „sofistikovanější“. Je to zvláštní pocit sledovat v roce 2008 snímek, který naplno využívá možností současných hollywoodských rozpočtů a techniky, aby vytvořil iluzi filmu z doby, kdy nejsložitější kamerový prostocvik představoval jeřáb, v extrémním případě jeřáb umístěný na jedoucím autě. A je ještě zvláštnější sledovat jednoho z nejslavnějších žijících režisérů, jak imituje svůj styl z doby, kdy byl (téměř) neznámým holo-brádkem, nadšeným z toho, že může pracovat s tím strááášně širokým plátnem, na které se vejde taková spousta krásných barevných věcí (u některých záběrů si vůbec nedokážu představit, jak budou moct někdy za rok, na DVD nebo jeho nástupci, fungovat na jiné než nejširokoúhlejší ­obrazovce). Prostě, Spielberg používá veškerou svou sofistikovanost k tomu, aby natočil film, vypadající co nejméně sofistikovaně a co nejvíce improvizovaně. Někdo o tom možná napíše nějaký rozbor do Cinepuru, ale mně bohatě stačilo, že po dlouhé době zase vidím akční scény, ve kterých jsou záběry delší než jednu ­sekundu.

Království křišťálové lebky se nevyrovná Dobyvatelům ztracené archy. Těm se totiž vyrovnají pouze Dobyvatelé ztracené ­archy. Království je ale plnohodnotnou součástí série a je mi upřímně líto, že se s jeho natáčením čekalo tak dlouho a nedozvíme se, co všechno se „plukovníku ­Jonesovi“ přihodilo za války, když sloužil v Evropě. Na druhou stranu ale doufám, že Lucase nenapadne vymodelovat si omlazeného digitálního Harrisona Forda a Indyho série zůstane tím, čím je – nejlepší kvadrologií v historii kinematografie.

A nemyslete si, že nekriticky adoruji ­cokoliv, co nějak souvisí s Indianou Jonesem. Například ten nový hnědý nanuk, nesoucí jeho jméno, je neuvěřitelně odporný.