Rambo: Do pekla a zpět

Oblast Myanmaru (dříve Barma) je už prakticky šedesát let válečným územím, na němž vládní jednotky decimují civilisty, aby potlačily ozbrojený odpor etnických menšin (především domorodých Karenů), usilujících o samostatnost. Jedno z nejbolestivějších míst na násilím znetvořené tváři naší planety je o to citlivější, že vláda komplikuje pokusy o humanitární pomoc, směřované do země zpravidla ze sousedního Thajska.

Je tedy dost s podivem, že právě domorodou vesničku poblíž žhavé thajsko-barmské hranice, již protíná řeka Salwin, si někdo může zvolit jako domovskou základnu pro svůj únik před problémy světa. Jenže bývalý příslušník Zelených baretů John Rambo, který od roku 1982 ještě prakticky nestačil dorazit z Vietnamu domů, není jen tak někdo. A jeho únik se mu dokonce jistou dobu daří: loví nebezpečné plazy na prodej a udržuje v pohotovosti svůj nájemní říční člun. Právě proto ho ovšem osloví skupinka amerických misionářů, která se potřebuje dostat přes hranici, aby trpícím karenským venkovanům ulevila léky, potravinami i vřelým křesťanským slovem. John ten nápad právem odmítne jako šílený, půvabná misionářka Sarah Millerová si však na něm posléze vynutí souhlas – aniž by tušila, že ho nutí přijmout absolutní zodpovědnost za osudy sebe i ostatních humanitárních naivků. Ti jsou samozřejmě zajati a odvlečeni na vojenskou základnu, jíž velí sadistický major Pa Tee Tint. Takže John Rambo nastartuje svůj člun podruhé, aby dopravil na místo skupinku ostrých hochů – a přijal tak další zodpovědnost – za úspěšný průběh záchranné mise…  

I když od poslední Rambovy výpravy uplynulo dvacet let a na mezinárodní politické scéně se ledacos změnilo, nejaktivnější vietnamský veterán na světě ze svých postojů a metod nijak neslevil. Sylvester Stallone chtěl původně z dvojice svých klasických hrdinů jako prvního oživit právě Ramba, nakonec však dřív došlo na Rockyho – naštěstí, protože ten je z obou snímků jistě tím lepším. Čtvrtým Rambem by si Stallone stěží zajistil tak skvělý comeback – přestože v něm využívá prakticky stejných postupů.

I tentokrát totiž spojuje požadavky současné akční podívané s tím nejlepším, co předchozí filmy série nabídly. Nový Rambo je tedy především válečným filmem, ve kterém nadpozemsky disponovaný chlapík s drobným přispěním ostatních úspěšně čelí hordám šikmookých zloduchů, přičemž se tentokrát nešetří „anatomickou“ brutalitou:  užijete si rozstřílená těla, tříštící se mozky, sekání končetin, lupání lámaných obratlů a vraždění neviňátek. (Český distributor nicméně zvolil relativně nízkou přístupnost, která mnohé -náctileté jistě potěší.) Detailní zvěrstva přitom konají především hrdinovi protivníci: major Tint se vyžívá v tom, že zajatce nechává probíhat rýžovým polem s nastraženými minami nebo je hází lidožravým prasatům. (A Sarah může děkovat svému bohu, že k jeho absolutně zlodušské charakteristice vedle kouření silných cigár patří homosexualita, a tudíž se na ni může jen ohavně mračit.)

Pokud měl první Rambo „realistický“ základ, je rambovská čtyřka zručnou kombinací realistických detailů a „titánské“ stylizace z obou následujících filmů. To dobře naznačuje už typ černobílých fotografií provázejících titulky filmu: ty úvodní vás zmrazí děsivými momentkami zbídačených Barmánců, ty závěrečné připomínají předchozí rambovské tituly, jež jsou pro fanoušky série neméně skutečné... Mezi titulky se nám pak dostává esenciálního rambovského příběhu: na počátku vyprávění zastihujeme hrdinu v nehybné vyčkávací pozici (vyšperkované však okamžiky, které nás utvrzují v tom, že neztratil nic ze své nadlidské kondice). Součástí této prodlužované milostné předehry před výtryskem bojové akce jsou i dvě pomalé plavby říčním člunem. Ty od Coppolovy Apokalypsy jaksi automaticky prohlubují pozadí vyprávění – o čemsi jako o filozofii či o psychologii postav tu ovšem nemůže naštěstí být řeč. Rambo i všichni kolem jsou pouze typy dosazené do základního vzorce zdůrazňujícího, že finální masakr je vlastně záchrannou misí.

Ta je tentokrát formulována nadmíru obezřetně, aby se vyhnula debaklu třetího Ramba, který v Afghánistánu podporoval  mudžahedínské bojovníky za svobodu, z nichž se posléze, což tehdy nemohl tušit Stallone ani jistý senátor Charles Wilson, rekrutovali zakladatelé Al-Kájdy. (Možná i proto chtěl Stallone ve čtvrtém Rambovi účtovat právě s nimi: na internetu dokonce probleskla informace, že Rambo si to měl holýma rukama vyřídit se samotným bin Ládinem).

Genocida v Myanmaru (podporovaná i tradičním rambovským protivníkem – Ruskem, o čemž ovšem ve filmu ze strategických důvodů nepadne ani slovo) zaslouží komentář, Stallonemu jde však tentokrát o obecnější vyznění: v osobách misionářů jeho hrdina zachraňuje jakoby rovnou pilíře západní civilizace, takže půvaby filmu zvyšuje i vybraně absurdní spojení „křesťanského“ motivu s rambovským masakrem. Na filmu (jenž je v mnohém antitezí Gibsonova Apocalypta) musíme ­obdivovat i dokonalou souhru herce v ikonické roli a vyprávění vedeného účelně po té nejjednodušší myslitelné linii. V Rambovi – natěsnaném do břitce krátké metráže – nenajdete žádnou „zbytečnou“ scénu, která by vás rozptylovala. To, co byste u někoho s menším renomé snad považovali za ubohé, působí stejně vážně a velkolepě jako chlapská rána do stolu, nabízející v únavně protibushovském prostředí zase jeden osvěžujícně stručný, praktický, koutkem úst ucezený komentář na adresu sebevražednosti vstřícných politických gest.

Čtvrtému Rambovi tak nemůžete vyčítat prostoduchost – ale samozřejmě se můžete cítit v právu, když ho obviníte z primitivnosti, násilnosti, maskované xenofobie a šíření mizerných dialogů legální cestou. Co je to ovšem proti tomu, jak působivý je sám Rambo/Stallone, tyčící se osaměle v bahně džungle, omýván proudy nekonečného tropického lijáku jako vlastní socha vytesaná z testosteronu? Takový výlučný estetický požitek vám dnes nedokáže ­poskytnout nikdo jiný. Tedy pokud máte odvahu si ho dopřát.