Control

Anton Corbijn byl doteď fotografem a občas režíroval nějaký klip. Když uvažoval, že by zkusil něco jiného, připletl se mu do života producent Orian Williams, nadšený knihou o Ianu Curtisovi. Po prvotní nedůvěře souhlasil, že zkusí natočit film – a snímek o pohnutém životě zpěváka Joy Division se stal vrcholem jeho kariéry. O hudební scéně v Manchesteru, jíž byli Joy Division součástí, vznikl před šesti lety slušný film Nonstop party  pojatý poměrně rozverně, s důrazem na bizarní aspekty života muzikantů. Control je daleko syrovější. Ukazuje Curtise jako životem a vlastní povahou mučenou osobnost, jež je schopna ulítnout do snů i během hodiny chemie, protože na tabuli je OH – pro „normální“ lidi hydroxid, pro něj vzdech. Není portrétován jako týpek, který si chce užít, ale jako ztracenec, který touží cosi prožít, aniž by věděl, jak to udělat nedestruktivně. Své Něco hledá nejdřív v poezii a deskách Bowieho, později ve vlastní kapele, jež je stále úspěšnější – což ho drtí, protože nad tím ztrácí kontrolu. Ve dne se snaží, ne nepodoben Kafkovi, fungovat jako úředník, ale pak přestane být schopen spojit muziku a job. K tomu se ožení a rozmnoží příliš mladý, a když mu cestu zkříží první fanynka, jež v „převlečení“ za novinářku začne vzdychat o lásce a mrkat podmalovanýma očima, zatímco manželka je stále méně upravená a více nervózní, je tu další průšvih: Ian věří, že potkal lásku, ale nemá sílu se vykašlat na rodinu. Začne se mlátit mezi familií, příliš velkým množstvím koncertů a zmatenou přítelkyní, a do toho ho deptá, že mu nezabírají léky na epilepsii. To nemůže dopadnout dobře.

Zlověstná atmosféra prosycuje Control od začátku. Každý hudební fanoušek ví, že Ian se oběsil, a tak známe konec předem, své dělá i to, jak Sam Riley ukazuje bezvýchodnost, jež okupuje Curtisovu hlavu. A všechny ty ošklivé laciné domy, drnčící telefony, lijáky, zrnění televize. I když publikum jásá, výhrůžné napětí nepolevuje. Lidé, kteří tehdy byli součástí scény, o filmu tvrdí, že je až děsivě vrhl zpět do 70. let – asi to opravdu bylo tak hnusné, asi bylo jasné, že to někteří nemusejí zvládnout. Jako by to ještě přidalo hudbě Joy Division na ceně. Pokud od filmů nečekáte zábavu (a speciální efekty), měli byste ty dvě drásavé hodiny černobílých nervů absolvovat.