Venkovský učitel

„Jste v průšvihu nebo po průšvihu?“ kroutí nechápavě hlavou ředitel (Michal Černoušek) nad mladým učitelem (Pavel Liška), který se rozhodl opustit pohodlí prestižního pražského gymnázia a jít učit přírodopis na základku do tohohle jihočeského zapadákova. „Půl roku, půl roku vám dávám, dýl tady nevydržíte, to vám říkám.“ Bledá, hladce oholená tvář a podivnou únavou a smutkem zastřené oči nic nenamítají ani nevysvětlují, s tichou rezignací se nechají za dva tisíce měsíčně ubytovat v domku, který nenabízí prakticky žádné soukromí
a v němž dnem i nocí běží puštěná televize, ačkoliv očividně ze všeho nejvíc touží po klidu. Chytré, na tenhle kraj až snad příliš chytré knížky, klasická hudba do sluchátek, ale i docela obyčejný stoh slámy, kde se dá jen tak ležet a krásně nebejt... Nebejt? Jde to vůbec, pokud vám hlava stále pracuje a tělo neztratilo sexuální pud? Učitel se záhy přesvědčí, že ne, to když do jeho života vstoupí svérázná farmářka Marie (Zuzana Bydžovská) a její šestnáctiletý syn Láďa (Ladislav Šedivý). Křehký stav nadějí, kdy každý může získat – učitel ztracený rytmus a chuť do života, Marie víru v neokázale samozřejmého chlapa a Láďa někoho, kdo je schopen mu nacpat do hlavy nenáviděnou matematiku –, totiž záhy vezme za své a je dočista jedno, zda tím, kdo zmáčkne ono osudové tlačítko, bude muž velkého světa a ještě větších gest Jirka (Marek Daniel) nebo někdo či něco docela jiného...

Je úlevné po černé sérii, která se českým filmem táhla až na několik málo skromných výjimek (Václav, Občan Havel) už od konce loňského léta, potkat v kinech zase snímek, na nějž lze klást absolutní měřítka. Scenárista a režisér Bohdan Sláma Venkovským učitelem slíbil dovršit svoji trilogii o překonávání osamělosti a hledání lásky, a byť se zápletka snímku může zdát na první pohled stejná jako v předchozích dílech, Divokých včelách (2001) a Štěstí (2005), bližší pohled ukazuje, o jak velký omyl se jedná. Ano, nešťastně zamilovaný mladý muž opět čelí vypjaté emocionální peripetii, která ho učiní o něco dospělejším, ale činí tak zase o něco niternějším a naléhavějším způsobem. Jednak si Sláma vystačí prakticky jen se třemi postavami a jednak nám v jednom filmu dokáže odvyprávět hned dva strhující příběhy najednou – příběh mladého muže, jenž bolestně a za cenu větších i menších omylů hledá sám sebe, a příběh bezpočtem proher otřískané ženské, která už dávno přestala hrát se životem vabank a dovede si vážit každé drobné mince, kterou z něho dokáže vyrvat. Jak totiž praví slogan filmu: „Každý někoho potřebuje.“

Ačkoliv je učitel koncipován jako postava takřka stoprocentně obrácená sama do sebe, dokáže její představitel Pavel Liška pořád nést ve svých gestech a jemné mimice potřebné penzum informací pro diváka. Učitel je v jeho podání fyzicky i psychicky sklíčená postava, která stále a znovu potěžkává všechny své dispozice a marně v nich hledá jakýsi řád a soulad, který by mu dovolil svobodněji se nadechnout. Svádí permanentní souboj sám se sebou, což je vyčerpávající lidsky a nejspíš o to víc herecky, nicméně Liška dosud poněkud nespravedlivě bojující u publika s nálepkou „toho idiota“ asi nejednoho diváka překvapí další dimenzí svého talentu – dokáže nejen královsky bavit (Pupendo, Manéže Bolka Polívky) a dojímat jako štěně (Návrat idiota, Štěstí), ale také s překvapivou hloubkou a intenzitou prezentovat svět, jenž dokáže být herecky stejně tak vděčný jako ošidný, což lze ostatně velmi snadno dokladovat na srovnání s výkonem Marka Daniela v témže filmu. Zatímco Liška se dokázal stát svým hrdinou do nejmenšího záhybu těla i duše, Daniel přece jen svoji postavu formuje až příliš vnějškovými prostředky. Křeč a hluboké zklamání, jímž jeho postava prochází, jsem si jako divák musel spíš domýšlet, než abych ho opravdu cítil a mohl nějak spoluprožívat.

Zcela samostatnou kapitolou je pak herecký výkon Zuzany Bydžovské, která začínala už jako dítě ve filmech Věry Plívové-Šimkové (Přijela k nám pouť), na prahu dospělosti zazářila po boku Ivy Janžurové v komedii Ten svetr si nesvlíkej, nicméně pak spoustu let marně čekala na skutečnou hereckou příležitost. První vlaštovkou byla v tomto směru její k alkoholu utíkající matka v Gymplu, definitivní odměnou za to dlouhé přehlížení pak právě Marie v Učiteli. Ačkoliv Bydžovská v poslední době snad až příliš pracuje se slzami (viz seriál Letiště), v Učiteli dokázala beze zbytku zpřístupnit vnitřní svět své hrdinky a dostat nás na samou hranu vnitřního spoluprožívání. Vystavěla krevnatou ženskou, která dokáže být stejně samozřejmě tahounem jako bezmocnou obětí; její bolest, radost i naděje jsou díky jejímu výkonu pro diváka až fyzické. Domnívám se, že stejně jako v případě Pavla Lišky se i Zuzana Bydžovská už v tuto chvíli rýsuje jako jeden z favoritů příštího Českého lva.

Přehlédnout by se ale neměla ani perfektní drobnokresba vědecky založené matky v podání Zuzany Kronerové, natož autentický projev Ladislava Šedivého v roli chlapce. Není to sice výkon herce, který by divákovi dokázal hned v první scéně zaseknout háček do hubičky a pak si s ním dělat, co chce, ale jeho obyčejnost a příjemná neumělost pomáhají celé vyprávění držet v rovině filmově možného a nikoliv jen divadelně pěkného. Právě Šedivý, krajina a neherci ve vedlejších rolích (byť občas poněkud deklamativní) stahují tento film od dramatické exhibice, kterou by se taková látka u jiného režiséra snadno mohla stát, k pravdě, přesvědčivě působícímu dotýkání se jisté autentické skutečnosti.

Ačkoliv měl ty tendence prakticky vždycky, v Učiteli už režisér Bohdan Sláma dělá ze svého stylu jedna scéna = jeden záběr takřka normu. Pohyby kamery i přesotřování jsou díky tomu sice občas divoké, zároveň ale sugerují jakousi dokumentárnost a snad až voyeurskou blízkost, o to víc mrzí, když je tento princip zhruba ve třech čtvrtinách filmu narušen. „Pražské hledání“ možná i díky tomuto narušení „systému“  působí najednou dojmem jakési autorské bezradnosti, jak film ukončit, resp. jak ho převést do závěrečné fáze. Jinak dlouhé záběry kameramana Diviše Marka sice mohou občas působit manýristicky, zároveň v sobě ale nesou jakousi mučivost, která nás jako diváky nutí víc přilnout k postavám a víc přemýšlet o nich a jejich jednání. A dost možná právě tohle je i ten převodový mechanismus, který nás nutí Slámovy prostě obyčejné a obyčejně naléhavé příběhy tak prožívat a činí nás jejich organickou součástí.

Formálně velmi zajímavá je i práce s hudbou, která do děje vstupuje naprosto minimálně a velmi dlouho jen tehdy, když má opodstatnění v obraze. Sláma v tom prokazuje svoji scenáristickou rafinovanost a pečlivou předprodukční přípravu, kterou ostatně můžete ocenit i ve scénách od hlavního děje jen zdánlivě odtažitých (například výklady učiva ve školách). Sláma se zkrátka habilituje jako zralý autor, v jehož díle lze znovu a znovu nacházet nové souvislosti a nové výpovědi (oproti předchozím filmům například velmi zesílil rodičovský pohled na řešené problémy).

Venkovský učitel je zkrátka velký příběh určený pro velké plátno, který by si diváci zajímající se o hlouběji strukturované filmy neměli nechat ujít. Bohdan Sláma v něm umně spojuje silnou autorskou výpověď (typickou pro 60. léta) s autentickou „špinavostí“ obyčejného dne v obyčejném kraji (neorealismus 50. let) a ve světě moderní potřebou silného příběhu. Vypráví o jednoduchých věcech, které určují náš charakter a mají zásadní vliv na kvalitu našeho života.