Bobule

Honza se s pomocí kamaráda Jirky živí jako falešný realitní agent. Když mu pražská kriminálka začne šlapat na paty, zašije se u dědečka v zapadlé jihomoravské vísce. Když dědu pošle na výlet do Argentiny a začne s Jirkou předstírat, že před sklizní hlídá vinici, začne uvažovat, komu ze sousedů by staříkovo hospodářství výhodně střelil. Do Honzovy špinavé hry však mimoděk zasáhnou sousedé, dvojice kriminalistů z Prahy i hezká Klárka. Zatímco v dědově sklepě se blíží k vrcholu ceněný červený burčák, v Honzovi rozkvasí zjištění, že už jaksi nemůže být všivákem...

Bobule nenabízejí víc – ale ani méně – než letní zábavu: tato komedie navíc naštěstí není ani „hořká“, ani „teenagerovská“ – i když k tomu by svádělo lehké ladění řady epizod i typové obsazení hlavních rolí. (Chlapecký Kryštof Hádek takhle mátl už v Expertech a podobně působí i mladší bratr slavnějšího Jiřího Langmajera, sedmadvacetiletý Lukáš, jemuž proto nelze přišít potřebnou svůdcovskou sebejistotu.) Řádění až příliš sympaticky pojatých hrdinů, odehrané v lehkém pubescentním tónu, vám tak bohužel zastře, že nejde o návod, nýbrž o moralitu, z přiznaných vzorů nejtěsněji přimknutou k Vrchní, prchni a stylovému Dobrému ročníku. Pokud jde o „přiznanost“, hlásí se debutující  Tomáš Bařina (mj. i autor ceněného krátkého snímku Konec sezóny/1999 a reklamy na „Bóbika“) i k řadě dalších titulů – což sympaticky nečiní v rozhovorech, ale bez řečí přímo v samotném filmu. Síť odkazů pomáhá jeho snímek udržet nad propastí nicotnosti a dosvědčuje, že debutantovou silou je schopnost komunikovat obrazem s diváky – a že je navíc nepovažuje za idioty bez paměti. Bařina má díky tomu nadhled i nad takovými citově ošidnými momenty, jako je scéna s golfovým míčkem či opakované „reklamní“ kochání krásami Moravy (jíž se tak nemusí podbízet žádnou prezentací sponzorských produktů). Ve finále by režisér pro větší dobro své morality určitě dokázal potřebně zpomalit a zvážnět, což se mu však bohužel jaksi nepodařilo.

Z Bobulí mám nicméně trochu podobnou radost jako onehdy z Pusinek: vyzařují totiž filmařskou energii (byť nejde o autenticitu Babinské, ale o vizuální dispozice ve Svěrákově stylu). Tato energie lehce vyvažuje očividné chyby: sklon k banálním řešením, nevyrovnanou práci se zajímavým hereckým obsazením a především absenci načasování. Bobule občas moc spěchají (jako v potenciálně poetické milostné scéně s peřím) a jindy se vlečou k pointám laciným či žádným (byť v tom nesahají Posledním plavkám ani po kšandy!). Zvlášť „kriminální“ dějové zvraty jsou nepřehledné či zbytečné  – a občas zamrzí odbytost reálií (moravština a ten nešťastný červený burčák – ve filmu to vypadá, jako by ho Honza „navařil“ z hroznů natrhaných den předtím!). V rámci domácí produkce ve mně Bobule nevyvovaly hněv ani stud, ale touhu po létě, chuť na vychlazený vlašák – a zvědavost na další Bařinův film. Takže samé pozitivní věci.