Úhel pohledu

Sto padesát šéfů zemí celého světa se sešlo ve španělské Salamance na summitu, který přepíše dějiny. Jejich cestu na Plaza Mayor lemovaly špalíry uniformovaných policistů, tajných agentů a siluety odstřelovačů na střechách domů. Přijeli se sem spojit proti globálnímu terorismu, který stál lidstvo od tragického 11. září více než 4500 dalších životů. Přijeli, přestože věděli, že je tu možná čeká protiúder. Neboť v jejich stopách slídí  smečky „šakalů“, přichystaných na výpad proti nejcennější kořisti – kdo jiný by jí mohl být než americký prezident.

Osudové výstřely na filmovém plátně

Americký prezident je jedním z nejexkluzivnějších, nejlépe střežených, ale také neustále vyhledávaných terčů. Tuhle „tradici“ založili fanatičtí atentátníci již v první polovině 19. století. Od roku 1835, kdy za- útočili na prezidenta Andrewa Jacksona, se nepřestali vracet, několikrát byl jejich útok smrtelný (Abraham Lincoln, James Garfield, William McKinley a  John Fitzgerald  Kennedy). 

A filmaři, hladoví po příbězích, inspirovaných skutečnými událostmi, tyhle tragické epizody amerických dějin nemohli přehlédnout. Všechno začalo Zavražděním prezidenta McKinleye,  prvním filmovým zpracováním atentátu na amerického prezidenta, jež vzniklo jako rekonstruovaná aktualita u firmy Pathé. Tak se na počátku 20. století rodí subžánr, jehož pronásledovaným hrdinou je americký muž číslo jedna. Až tam sahají kořeny dnešních „prezidentských“ opusů, ať již jdou cestou konspirační rekonstrukce (JFK), sugestivního pseudodokumentu (Smrt prezidenta) či klasického thrilleru (Odstřelovač, Spiknutí, Strážce, Air Force One).

V této společnosti je Úhel pohledu slušně vymyšleným i natočeným filmem se zajímavou kompozicí a blbým názvem. Ten vystihuje podstatu jeho narativní techniky, ale je jen vlažným vyjádřením tempařské akční skládačky, která je sice trochu stereotypní, ale nepolevující jízdou přes řadu dílčích zvratů k očekávané pointě typu: „Díky, agente Thomasi.“ – „Rádo se stalo, pane prezidente.“

Viděno osmi

Scenárista Barry L. Levy a režisér Pete Travis (po debutu o bombovém útoku v Severním Irsku Omagh další teroristické téma) si v Úhlu pohledu důmyslně pohrávají s jedinou situací: Několika výstřely na Plaza Mayor, jež zasáhly amerického prezidenta, a stínovou explozí, která měla jako kouřová clona odvést pozornost vybuzených bezpečnostních služeb.

Tahle nosná sekvence je pak opakovaně odvíjena z pohledu osmi svědků, kteří byli při tom (viz Kurosawův Rašomon). Každý má svůj úhel pohledu, kterým zaznamenává, co jiní přehlédli, každý má svoji roli, bez níž by poslední kamínek do mozaiky nezapadl na správné místo, každý sem přišel z jiných důvodů a každý připojuje něco, čím přispívá k závěrečnému odhalení pravdy. V úsporné stopáži, která vás rychle vtáhne do děje a nepolevuje v tempu, akcelerujícím automobilovou honičkou, kde se brzdí jen o zeď, tvůrci rozvrhli děj téměř do půdorysu televizního seriálu. Tím, jak za sebou řadí různé úhly pohledů (resp. příběhy) jednotlivých postav a jak je pravidelně ukončují v okamžiku vrcholící dramatické situace rapidmontáží předchozího, vlastně rýsují strukturu jednotlivých seriálových epizod, vzdáleně připomínajících televizní sérii 24 hodin.

Herci v klíčových rolích odvádějí, co se od jejich figur čeká. Sem tam sice lehce přeženou charakter (sveřepý výraz správného chlapa Dennise Quaida), někdy se urodí až příliš státnický bonmot („Nemusíme odpovědět silou, ale musíme být silní.“) a občas je akce silně rambovská (vystřílení prezidentské ochranky jediným borcem). Nejpřesvědčivěji působí spíše okrajové postavy: televizní producentka Sigourney Weaverová (jež profesionálně dělá to, co má) a zaskočený turista Forest Whitaker (jenž dělá, co si myslí, že by měl).

Úhel pohledu není žádné zjevení, ale střihově propracovaný, inteligentně poskládaný a svým krvavým způsobem mainstreamově čistý film, který nemá time outy, neztrácí drive a nenudí. Z mého úhlu pohledu to na 80 % (sice jen tak tak) ale stačí.