Slídil

Drama Josepha L. Mankiewicze z roku 1972 bylo mistrovským přepisem hry Anthonyho Shaffera a postavilo proti sobě v labyrintu vzájemného klamu a nenávisti dva muže, kteří usilovali o jedinou ženu. Bohatého snobského autora detektivek Andrewa Wykea (Laurence Olivier) a „neurozeného“ kadeřníka Mila Tindlea (Michael Caine). První byl manželem, druhý milencem, místem bezohledně rafinované  hry kočky a myši bylo Wykeovo komfortní venkovské sídlo. Bravurní psychologie postav a skvostné herecké výkony obou veteránů (vespolně nominovaných na Oscara) učinily ze snímku klasiku.

Proč ji filmovat znovu? Jude Law, jako mnoho herců ve věčné honbě za kvalitní rolí, hodnotu Shafferovy hry nemohl přehlédnout, než by ale z pozice producenta usiloval o pouhý remake, nechal se svést myšlenkou na „nový, vzrušující pohled na hru“, což zní na první pohled logicky, zejména když se rozhodl oslovit žijícího klasika britského dramatu Harolda Pintera. A ten, (údajně) bez znalosti původního filmu, přepsal Shafferovu hru podle svého. V dobrém i zlém.

Zkrátil ji o pětačtyřicet minut, odstranil myslím velmi podstatný motiv třídního konfliktu a přepsal závěrečné dějství dramatu, které náhle zcela pozměnilo vyznění příběhu. A především, zaplnil vesmír vzájemného střetnutí Wykea a Tindlea svými typickými dialogy, klamně banálními, nedořečenými, úsečně urážlivými. Slovní hrou, opájející se vlastní bystrostí.

Je občas vskutku velmi radostné je poslouchat, dokud si ale neuvědomíme, že spíše než o postavách vypovídají o autorovi samotném. Fakt, že se Wyke a Tindle více než šťavnatě dramatickými postavami stávají nositeli efektních dialogů, má nepříjemný důsledek – divák postupně otupí a pozvolna se jim vzdaluje, jako by se v jejich partii stával přebytečným. Svůj podíl na odlidštěné efektnosti má i Kenneth Branagh, který (a ví bůh, že mě nikdy nenapadlo, že něco podobného jednou napíšu) jako by ztratil všechny své instinkty. Režisér, který uchvacoval invencí, s níž převáděl divadelní hry na plátno, a při hluboké úctě k váze a významu slova se nebál kombinovat divadelní gesto s filmovou dynamikou, náhle propadl až manické obavě z divadelní statičnosti a stvořil peklo. Rozhodl se odolat běžné inscenační tendenci „vyvést“ děj mimo „jeviště“ a uzavřel celý příběh do vnitřností jediného domu, klaustrofobickou stísněnost a soustředění na psychologický souboj protagonistů však proměnil v přehlídku agresivních, ale prázdných efektů. Už v roce 1972 měl Andrew Wyke rád hračky a jeho sbírka měla návštěvníka připravit na (jakkoli) krutou hru, hračkám svého druhu holduje i nový Wyke – jeho dům, z vnějšku ničím odlišný od kteréhokoliv starobylého venkovského sídla, je uvnitř přehlídkou hi-tech vymožeností, chladného designu, skrytých kamer a efektního světelného parku. Při nepříjemném vědomí, že skutečná dramatická role tohoto vybavení je fakticky nulová, nezbývá než konstatovat, že jde pouze o manýristickou exhibici, jejíž samoúčelnost jen oslabuje skutečné vnímání příběhu. Režisérova touha po „filmovosti“ se navíc od prvních minut vtěluje do snahy koncipovat každý záběr co nejefektněji, z co nejnápaditějšího úhlu a perspektivy, potřeba obrazové originality je ovšem  tak očividná, že v důsledku spíše unavuje.  Mezi všemi těmi světelnými kouzly, futuristickými schodišti a detailními podhledy se ztrácí více, než by se mohlo zdát, a přestože se jak Caine, tak Law (ten s o něco menším úspěchem) snaží, seč mohou, stále nenacházím důvod, proč nedat přednost pětatřicet let staré podívané. Jakmile na ni narazíte, neváhejte.