Hranice smrti

Když chcete někoho vykostit, pověste ho ke stropu za háky vražené do nohou,  když chce zdrhnout, přeštípněte mu kleštěmi achillovky. Když klade tuhý odpor, změkne, povaříte-li ho zaživa v horké páře. Když chcete vypadnout, zasekněte do úchyla sekeru a zbytek dodělejte na cirkulárce. Ten, kdo měl potíže dočíst až sem, ať na tenhle nářez raději nechodí. 

Ve stopách Texaského masakru motorovou pilou, Hostelu a Alexandra Aji (Noc s nabroušenou břitvou) přichází s celovečerním debutem další „francouzský řezník“ Xavier Gens. Jeho Hranice smrti je lineární vyvražďovačka a samoúčelné klišé. Jen extrémně brutální hnus, explicitní řezničina a sadistické deviace v takové normálně zdegenerované, neonacistické kanibalské rodině, v jejímž venkovském hotelu uvízli tři mladíci a jedna těhotná dívka, z které je občas nutné spláchnout hadicí krev a prasečí výkaly.

Tenhle film není pro vegetariány ani milovníky Renoira, Pagnola či Rivettea. Bude vám z něj  blbě od žaludku i na duši. A když se chcete poblinkat, proč zrovna v multikině? Už jsem měla lepší dny, říká v něm těhotná Jasmina. Už jsem viděl mnohem lepší filmy, dodávám s tím, že hodnocení čtyřicet je průměrem součtu nuly (od těch, v nichž sadistický slasher vyvolává dávivý reflex) a osmdesáti (od těch, kterým chutná popcorn nejlíp ve společnosti  Freddyho Kruegera a Michaela Myerse).